Przemysław Dakowicz
Tři sestry Franze Kafky.
Poslední cesta
Ottla
Franz Kafka v dopise ze 14. srpna 1913 přesvědčoval Felici Bauerovou, že není „rozhodný v jednání“, ani „mimořádně smyslný“, ani „příliš štědrý“. Těmito slovy se vyjádřil ke grafologickému rozboru jeho písma, který provedl v sanatoriu jeden z Feliciných známých. Franz odmítl rovněž tvrzení, že oplývá příznačným zájmem o umění a literaturu, který údajně plyne ze sklonu písmen napsaných jeho rukou. „Nemám žádné literární zájmy, ale jsem literaturou, nejsem ničím jiným a ani nemohu být něčím jiným.“ Jak známo, tato formulace („jsem literaturou“ nebo přesněji „jsem utvořen z literatury“) se dá srovnat pouze se slavným výrokem připisovaným Flaubertovi „Madame Bovary c’est moi“ [Paní Bovaryová jsem já] – jde o předpověď naplňující se v sobě samé: Kafka se stal mýtem, společným majetkem čtenářů a vykladačů jeho prózy, zbanalizovaným znakem tajemství, tváří z minulého století – epochy totalitarismů, masového vraždění v průmyslovém rozsahu, vyhasínání Absolutna.
A nejen to – součástí kafkovského mýtu se podle všeho staly rovněž obě ženy, s nimiž si autor Procesu vytrvale psal (Felice Bauerová a Milena Jesenská), nebo členové jeho rodiny, především jeho otec a milovaná sestra Ottilie, domácky Ottla. Jako kdyby nikdy nezemřeli, ale byli spolu s Franzem přeneseni do jiného času (illud tempus), v němž neplatí pravidla pomíjejícnosti. Ale pravda mýtu je zde výrazně v rozporu s pravdou života. Začalo to svým způsobem symbolicky – v roce 1933, kdy se v Německu dostal k moci Hitler. Nacistická moc tehdy uvěznila Ludwiga Laska, muže Dory Diamantové, s níž Kafka strávil poslední měsíce života a jíž odkázal své koncepty, poznámky a dopisy; tyto dokumenty zabavené německými službami beze stopy zmizely. O necelých deset let později začali mizet lidé. Starší z tří Kafkových sester Elli (Gabriela, nar. 1889, provdaná Hermannová), spolu s dcerou Hanou (nar. 1920) a rodiči jejího muže Arnošta (zemře v březnu 1945) Marií a Otto Seinderovými, a také Valli (Valerie, nar. 1890) spolu s mužem Josefem Pollakem – byli zavražděni ve vyhlazovacím táboře Kulmhof am Nehr (Chełmno nad Nerem). Elliin syn Felix Hermann zemřel na tyfus v německém táboře v Belgii. Když v březnu 1942 doručili výzvu k nástupu do „transportu“ Siegfriedovi Löwymu (Kafkovu oblíbenému strýci, který sloužil jako předloha k hlavní postavě povídky Venkovský lékař), spáchal sebevraždu tím, že si vstřikl do žil jed. Druhá Kafkova snoubenka po Felici Bauerové Julie Wohryzková, původem z pražské židovské rodiny, zahynula v Osvětimi na podzim roku 1944. V táboře skončila dokonce i Češka Milena Jesenská – zemřela v Ravensbrücku v květnu 1944.
Po nějakou dobu se mohlo zdát, že Kafkova nejmladší sestra bude osudu svých příbuzných ušetřena. Ottla se v roce 1920 vdala za Čecha Josefa Davida a měla s ním dvě dcery, Věru (nar. 1921) a Helenu (nar. 1923). Jako osobu ze smíšené česko-židovské rodiny ji, alespoň teoreticky, chránil zákon protektorátu Čechy a Morava. Ottilie Davidová však okupantům nevěřila a rozhodla se pro formální rozloučení manželství. Nechtěla, aby její židovský osud sdíleli i její nejbližší.
Vždy se strachovala spíš o celý svět než o sebe. Starší z jejích dcer po letech vzpomínala (její slova opisuji z knihy Petra Balajky Ottla, Nakladatelství Franze Kafky, Praha 2018), z níž jsem čerpal informace o válečných osudech rodiny Davidových: „Máma byla úžasně skromná a pokorná. Nenáviděla, když někdo ubližoval zvířatům. Měla telefonní číslo do kanceláře na ochranu zvířat, a když jednou viděla v Pařížské kočího, jak mlátí koně, který nemohl utáhnout vůz s uhlím, tak ho nejdřív napomínala, prosila, ale on ho furt bičoval, tak šla a zatelefonovala tam. Nemohla vidět bezpráví [...].“ Když jsem četl toto svědectví Věry Davidové, provdané Saudkové, vybavilo se mi podobné gesto Friedricha Nietzscheho z 3. ledna 1888, kdy autor knihy Ecce homo poté, co vyšel z domu č. 6 v ulici Carla Alberta v Turíně, spatřil drožkáře kopajícího a mrskajícího bičem zapřaženého koně. Traduje se, že filozof za ním s křikem vyběhl, objal zvíře a rozplakal se. Od tohoto okamžiku se u něho začalo projevovat šílenství.
Turínský pláč nad týraným drožkářským koněm představuje uzlový bod životopisu jednoho nejznámějších moderních filozofů. Tento pláč se téměř okamžitě stal součástí kolektivní obraznosti, společným vlastnictvím všech účastníků kulturního dialogu – jako kdyby se události z Nietzscheova života odehrávaly na scéně v ostrém světle reflektorů a nebylo vůbec možné je pominout, zapomenout nebo promlčet.
Zcela jinak se mají věci s osudovým během životů běžných lidí. Z příkazu samozvaných Übermenschů, vulgarizátorů Nietzscheova myšlení, dochází k drcení lidí mezi mlýnskými kameny dějin v tichosti a temnotě. Ti, kdo obdrželi předvolání dostavit se na železniční stanici Praha-Bubny, odkud budou převezeni do dočasných ghett, procházejí ulicemi města před svítáním – mají se stát neviditelnými pro oči nahodilých svědků, ba co víc, musejí zmizet, protože vše musí proběhnout tak, jako kdyby se nikdy předtím na zemi nevyskytovali. A když dorazí do místa odlidštění, je nutné jim zcela znemožnit kontakt s vnějším světem.
Ottla obdržela jízdenku v srpnu 1942. Její transport byl označen symbolem AAw. V seznamu „cestujících“ figurovala pod číslem 643. Vlak odjel do Terezína 3. srpna. V Němci okupované Varšavě už nejméně dva týdny trvala tzv. Grossaktion – obyvatelé ghetta byli odváženi do vyhlazovacího tábora v Treblince. Velkou genocidní operaci pojmenovali hitlerovci podle „pražského kata“ Reinharda Heydricha, který zemřel na následky atentátu uskutečněného českým odbojem. Ottla strávila v Terezíně přes čtrnáct měsíců. V srpnu 1943 tam dorazil transport s více než tisícem dvěma sty dětí z ghetta v Bělostoku „vylidněného“ po protiněmeckém povstání. Přihlásila se jako pečovatelka a starala se o ty, jimž povraždili rodiče a příbuzné. Uslyšela tehdy poprvé v životě polštinu? Pátého října 1943 odjely z Terezína do Auschwitzu-Birkenau dva transporty – „Dn/a“ a Dn/b – s bělostockými dětmi a třiapadesáti pečovateli. Ve vzkazu propašovaném do Prahy informuje Ottla své dcery, že se v radostné náladě chystá na cestu do Švýcarska nebo do Švédska. Sedmého října jsou všechny osoby z terezínského transportu nahnány do plynových komor v Birkenau. „Skromná a pokorná“ Ottilie Davidová, rozená Kafková, která nebyla ani v nejmenším „utvořena z literatury“, si tak zopakovala osud jiného pečovatele o sirotky – Janusze Korczaka.
Elli a Valli
Otec autora Procesu Hermann Kafka koupil v roce 1918 za peníze získané z prodeje svého galanterního obchodu činžovní dům v nynější Bílkově ulici č. 4 v Praze. Dům se měl stát rodinným sídlem – byty v něm dostaly tři dcery Julie a Hermanna Kafkových. Dvě z nich, Gabriela (říkalo se jí Elli) a Valerie (Valli) již založily rodinu, třetí, Ottilie, je následovala v roce 1920. Senior rodu si možná představoval, že za několik desítek let budou v pětipatrovém nárožním činžáku s rohovou fasádou (v Bílkově ulici a v ulici Elišky Krásnohorské) bydlet jeho vnuci a pravnuci. V roce 1918 mu bylo šestašedesát let a měl čtyři vnoučata: Felixe a Gerti Hermannovy (děti Elli) a Marianne a Lotte Pollakovy (dcery Valli). V dalších letech ještě na svět přijdou Hana Hermannová a Věra a Helena, dvě dcery Ottly a Josefa Davidových. Kdyby každé z těchto nových vnoučat (narozených mezi roky 1911 a 1923) mělo dvě děti (narozené dejme tomu v letech 1930 až 1945), byty v činžáku v Bílkově ulici by nejspíš nestačily. Ale možná by nakonec ne všichni chtěli žít pod jednou střechou – ostatně Valli a Josef Pollakovi se odtud odstěhovali ještě před druhou světovou válkou, byť to bylo do bytu vzdáleného odtamtud necelé tři minuty chůze.
A právě tam, do činžovního domu číslo 7 v ulici se zlověstným názvem Vězeňská, byla doručena výzva dostavit se do transportu, který měl odjet z Prahy 31. října 1941. O něco dříve přišly podobné dokumenty do rukou nejstarší ze sester Elli a její dcery Hany, které tehdy bydlely v činžáku koupeném Hermannem Kafkou. Právě ony měly opustit Prahu z celé rodiny první.
V českých archivech se dochovala evidenční karta potvrzující odjezd Gabriely. Vypadá nenápadně jako lístek z knihovního katalogu. V záhlaví je napsáno: ÚSTŘEDNÍ KARTOTÉKA – TRANSPORTY. Pod ním jsou dvě políčka tvořená dvěma vodorovnými linkami a jednou linkou svislou. Druhé, užší políčko zůstává prázdné. V levém, širším políčku jsou čtyři rubriky, do kterých něčí ruka zapsala údaje: [1] [tisk:] R. č. [registrační číslo], [psáno rukou:] 15.201; [2] [psáno rukou:] Hermannová Gabriela; [3] [předtištěno:] Rodná data [psáno rukou:] 22. 9. 1889; [4] [předtištěno:] Adresa před deportací [psáno rukou:] Praha V, Bílkova 4. Pod tím další dvě stejně široká políčka s nadpisy: 1. transport, 2. transport. Zde je většina informací zanesena pomocí razítek – vlevo je datum (21. X. 1941) a pod tím velké písmeno B, vedle něj je ručně zaznamenané číslo deportované (52); vpravo se nachází informace pouze v poslední rubrice: [razítko] LODŽ.
Kdyby měly rodiny Hermannových, Pollakových a Davidových možnost nahlédnout do této ústřední kartotéky, řekl by jim něco název Lodž? Myslím, že ne. Ostatně nikdo z předvolaných cíl říjnových deportací neznal. Říkalo se, že se jede „do Polska“ – i když na základě rozhodnutí německých okupantů bylo město Lodž už 9. listopadu 1939 připojeno ke třetí říši a v dubnu 1940 byl jeho název na základě Hitlerova rozkazu oficiálně změněn na Litzmannstadt.
Věra Saudková, starší z Ottliných dcer, si uchovala v paměti krátké období příprav k odjezdu tety Elli a sestřenice Hany jako dobu nejistoty a strachu. Gabriela tehdy plakala, jedinou útěchou pro ni byla skutečnost, že její syn Felix stihl opustit Československo před vypuknutím války. Věra tvrdila, že Elli přesně den předtím, než opustila dům, zastihla zpráva o Felixově smrti a s ní balíček jeho oblečení. Bylo by to možné? Felix zemřel na tyfus v německém táboře v Belgii v srpnu 1940. Čekalo by se s vyrozuměním rodiny celý rok a ještě měsíc navíc? Ale možná se události z let 1940 a 1941, tedy z doby před sedmdesáti lety, Věře v paměti propojily a staly se téměř sourodou strukturou, jako kdyby někdo spojil dva konce provazu neštěstí, utrpení a strachu a jen utáhl bolestný nerozpletitelný uzel.
Ottla, Věra a Helena doprovázely 21. listopadu Elli a Hanu do sběrného centra poblíž pražského Veletržního paláce. Tutéž cestu nepochybně absolvovaly o deset dní později, když „na východ“ odjížděli Valli a její manžel Josef. Tam, kde dnes stojí velký hotel Mama Shelter, před válkou fungovaly tzv. Radiové trhy (jiný název: Nové výstaviště) – v komplexu menších budov se prodávaly nejnovější výrobky známých firem jako Philips, Radion, Recordia a dalších. Právě zde se museli hlásit všichni židovští obyvatelé Prahy, jimž bylo doručeno oznámení o transportu.
Detaily registrační a deportační procedury jsou známy především díky průběžně sepisované zprávě Helgy Hoškové (později vdané Weissové). Mladší sestry Franze Kafky, dvaapadesátiletá Elli a o rok mladší Valli i jejich příbuzní se stejně jako Helga museli dostavit na shromaždiště o páté hodině ráno. Pokud byli vůbec schopni něco zhltnout, pojedli nejspíš poslední snídani ve vlastním domě. Potom si oblékli kabáty a zvedli kufříky – na obojím jsou čísla přidělená deportovaným osobám. Celý činžovní dům ještě spí, ve venkovní tmě je slabě slyšet šumění nedaleké Vltavy a cinkání první ranní tramvaje; nastupovat lze pouze do druhého vagonu, který po každé zastávce stále těsněji plní šedivé postavy se žlutou hvězdou na prsou. „Veletržní palác,“ křičí průvodčí a dav se rychle dere dveřmi ven. Poslední objetí a polibky. Před branou tržiště se tvoří obrovská fronta, lidé v ní stojí a posouvají svá zavazadla o půl metru, o dvacet centimetrů, nakonec stanou před tváří úředníka. Člověk za stolem se ptá na číslo, ověřuje data v tabulkách, zapisuje číslíčka do příslušných rubrik. Nyní je třeba najít odpovídající místo v hale rozdělené na čtverce dvakrát dva metry, každý čtverec má jiné číslo. Jídlo z kotle, staré matrace rozložené na betonu, latrína v podobě lavice a řady za ní postavených kovových věder, zápach výkalů a chloru. O čtyřiadvacet hodin později apel, odpočítávání a – v souladu s posloupností čísel – přesun od tržních budov k menšímu nádraží Praha-Bubny ulicemi, které na mapě z doby protektorátu nesou název Bělský Strasse, Messe Strasse a Bubner Strasse (místu obydlenému německou populací se říká Malý Berlín).
Před odjezdem do neznáma je stavějí do vyrovnaných řad a nějaký oficír gestapa ve vzorně vyžehlené uniformě jim vylíčí podobnou historku, jakou si o několik týdnů později v prosinci 1941 zapsala do svého sešitu dvanáctiletá Helga Hošková: „Odjíždíme do nové země, kde nás nebude nikdo pronásledovat a kde začneme nový život. Postarají se o nás, bude nám tam dobře. Můžeme být vděčni.“
*
Ve Věstníku denní kroniky ghetta v L. byla pravidelně zaznamenávána nejenom nařízení správy a veřejné práce, úmrtí a narození, sebevraždy a uvěznění, ale rovněž informace o počasí. Druhá polovina října 1941 byla deštivá – „vydatně pršelo, ale počínaje 21. říjnem silně poklesla teplota, přičemž na konci měsíce nastala předčasná zima. 26. [t. m.] padal po několik hodin hustý sníh. 28. [t. m.] byl zaznamenán první letošní mráz.“ Autor citované informace potvrzuje, že předčasný příchod zimy představoval pro obyvatele ghetta – obzvlášť pro přesídlence ze západní Evropy, kteří byli zvyklí na poněkud vyšší teplotu – „hotovou pohromu“. „V minulém roce byly říjnové dny beznadějné a hnusné,“ vzpomínal dále Oskar Singer. „Pršelo a padal sníh, a Židé […], kteří jen co dorazili, museli tahat a tlačit nešťastné vozíky v bahně a blátě. Ti, kdo to museli tehdy dělat, dnes už nežijí. Tehdy bylo do nich zaseto zrno smrti. […] Hlad v zimě byl nepopsatelný. Hlad na jaře byl možná ještě horší.“
Singer se se ženou a dětmi objevil v L. 27. října 1941. Pět dní předtím vystoupila z vlaku, který se zastavil na stanici ghetta Radegast, nejstarší sestra Franze Kafky Gabriela, o pět dní později, l. listopadu, prostřední ze sester Valerie. Právě ji a její blízké musela změna počasí šokovat nejvíc – když vyjížděli z Prahy, meteorologická stanice v Klementinu zaznamenala nejvyšší denní teplotu přes 5 stupňů Celsia, zatímco v L. bylo už 28. října osm stupňů pod nulou. Dva týdny předtím napadl v celé východní části Reichsgau Wartheland (Říšská župa Povartí) první sníh – jako kdyby někdo náhle ukončil podzim říznutím ostrého nože.
Autor německé verze Věstníku denní kroniky potvrzuje, že pouze v ghettu zdravotní stav obyvatel a počet úmrtí úzce souvisí s počasím, a poté podrobuje srovnávací analýze vybrané údaje z doby před vytvořením uzavřené židovské čtvrti a z právě probíhajícího období. Píše, že „před válkou v […] tehdejší Lodži, kde žila velká židovská menšina v počtu 260 000 osob (při celkovém počtu 650 000 obyvatel), umíralo denně šest Židů. Nyní je v ghettu kolem 150 000 Židů […]. Při zachování stejných podmínek by tam měly denně umírat 4,5 osoby. Avšak […] denní počet úmrtí se pohybuje […] mezi 11 a 55. Je tak dvaapůlkrát až dvanáctkrát vyšší než před válkou.“
Přijíždějící ze západní Evropy – z Německa, Rakouska, Čech a Lucemburska – tyto údaje neznali. V prvních dnech, možná i týdnech po příjezdu se snažili udržovat rozsáhlý optimismus. Když se v budově, v níž byly umístěny osoby ze čtvrtého pražského transportu, objevil Arnold Mostowicz, jenž dostal za úkol vytvořit tam středisko lékařské péče, získal dojem, že snad přišel na „piknik“ nebo mezi „výletníky“. V místnostech přeplněných lidmi panovala atmosféra „odjezdu do neznáma“. Pražané se seznamovali, navazovali vztahy, hledali známé a dokonce – při použití zavazadel jako stolu – „přijímali hosty“ z jiného bytu nebo jiného patra. Z jejich chování se nedala vyčíst vystrašenost, ještě projevovali zvědavost – s místními obyvateli se měli setkat až v následujících dnech a dozvědět se od nich, jak vypadá v ghettu L. skutečný život. „Ve velkých sálech i v menších místnostech,“ vzpomíná Mostowicz, „se objevily stovky dvoupatrových kavalců stlučených z nehoblovaných prken. Kavalce stály natolik blízko vedle sebe, že se mezi nimi dalo projít pouze bokem. Všechny kouty, místa pod kavalci, mezi kavalci i na kavalcích byly zaplněné kufry, vaky, zavazadly, tlumoky, peřinami, sušícím se prádlem, hrnci, krabicemi s konzervami, talíři, oblečením. Bylo vůbec s podivem, že se tam ještě našlo místo pro lidi. A protože se museli tak nebo onak někam vejít, leželi nejčastěji na kavalcích a hlídali si zbytky svého majetku […].“
Toho dne se mladý lékař mohl osobně setkat s prostřední Kafkovou sestrou Valli. Mohl, ale nemusel. Činžák ve Franzstrasse 29 je největší budovou v okolí, má pět pater, do ulice dvanáct a do dvorku deset oken v jedné řadě (dohromady zhruba sto třicet dvoj- a trojdílných oken). Kamrlíky jsou relativně prostorné a chodba v podstřeší dlouhá a široká. Předtím, než Němci svezli do L. Židy ze Západu, se v domě v někdejší Františkánské ulici nacházela jedna ze škol ghetta. Zlikvidovali ji a staré učebny byly zaplněny dvoupatrovými kavalci, které narychlo stloukli zaměstnanci tzv. truhlářského resortu.
Jako druhá z rodiny K. přijela Valli. Hned po ubytování ve Františkánské se jistě pokusila získat zprávy, kam byla umístěna její starší sestra Gabriela. A jen co získala základní informace o tamním terénu, běžela nejspíš na Hanseatenstrasse (před německou okupací Lagiewnická). Do října 1941 zde pod číslem 37 fungovalo pediatrické oddělení, jakási filiálka moderní léčebny na druhém konci ulice. Do sálků této dětské nemocnice bylo umístěno tisíc osob z druhého pražského transportu („kolektiv Praha II“). Lidé zde byli nesnesitelně namačkáni – bylo to horší než ve Franzstrasse.
Vidím Valli, jak prochází Františkánskou, zahýbá vlevo do Brzezińské ulice a po dvou třech minutách přichází na Kostelní náměstí. Teď vpravo do Lagiewnické, je zaskočena nerovnými kočičími hlavami, mezi nimiž se objevují povadlé chomáče zažloutlých a zablácených stébel trávy. V Praze byla zvyklá na elegantní velkoměstskou dlažbu a kamenné chodníkové desky (po takovém povrchu se pohybovala jak před rodinným činžákem v Bílkově ulici, tak i před domem ve Vězeňské, v níž měli byt s manželem Josefem). Prochází dále Pepřovou, Joselevičovou a Závišovou, po levé straně má před sebou Baluter Ring, Balucké náměstí. Za chvíli přejde kolem příjezdové brány, vpravo se nachází vysoký činžák č. 25 – ještě na něm nevisí vzorové hodiny se třemi ciferníky, podle kterých budou židovští otroci Adolfa Hitlera odevzdávat své hodinky. Už jen Dvorecká a Procházkova ulice a hned potom ty dvě slepené budovy s číslem 37.
Valli vchází do brány a obě sestry na sebe doslova narazí. Rodné sestry Franze Kafky. V jedné z bran mého města, které v té době není Lodží. Už a ještě ne. Nazývá se Litzmannstadt. Pro obyvatele ghetta – a také pro Elli, Valli a jejich blízké – se to slovo vytvořené ze jména německého generála bude den po dni stále citelněji a se stále větší neodvratností měnit v synonymum pekla na zemi.
*
Jen trocha faktů. Data příjezdu. Gabriela Hermannová – 22. října 1941. Valerie Pollaková – 1. listopadu 1941. První místo ubytování Elli – kolektiv „Praha II“, Hanzeatenstrasse 37. Valli – kolektiv „Praha IV“, Franzstrasse 29. Nejsou samy. Elli (v den příjezdu do L. – 52 let) doprovázela dcera Hana (22 let), zeť Arnošt (29 let) a jeho rodiče, Marie (52 let) a Otto (57 let) Seidnerovi. Valli (51 let) přijíždí do L. se svým mužem Josefem (59 let). Máme toho hodně málo. Neexistuje žádná fotografie, dopis nebo sešit s těmi byť nejlapidárnějšími poznámkami. Právě tímto způsobem mizeli lidé z ghetta Litzmannstadt. Jako kdyby nikdy neexistovali. Jako kdyby je země nikdy nenosila na svém povrchu.
Věra Saudková, dcera nejmladší Kafkovy sestry Ottly, vzpomínala po letech na chystání balíčků a na jejich posílání do L. Pamatovala si dokonce adresu židovské pošty v Praze, která tyto zvláštní balíčky přijímala – nacházela se v Ostrovní ulici. Žádné úřední potvrzení, že se jakákoli zásilka dostala do rukou adresátek, pravděpodobně nikdy nepřišlo.
Posílaly Ottla a Věra příbuzným rovněž peníze? V dokumentech z ghetta uchovaných ve Státním archivu v Lodži je mnoho dokladů potvrzujících transakce uskutečněné ve vzdálených městech a ještě více je oficiálních odpovědí na dotazy týkající se zdraví a nových adres přesídlených. V druhém transportu vyslaném Němci z Prahy – právě v tom, ve kterém byli Elli Hermannová a Hana, Arnošt, Marie a Otto Seidnerovi – přijelo do L. osm osob s příjmením Kornfeld. Dochovaly se písemné dotazy vztahující se k těmto osobám. Mezi kopiemi odpovědí odeslaných do hlavního města protektorátu Čechy a Morava je strojopisná oficiální informace z 27. listopadu 1941 s pořadovým číslem 136 adresovaná jistému Bohumilu Loupalovi: Wir teilen Ihnen hoefl. mit, dass / Familie Kornfeld hier Hanseatenstr. 37 / wohnt und sich alle gesund befinden. / Geldsendungen sind gestattet. // Hochachtungsvoll / Sekretar: [chybí podpis] // Litzmannstadt-Getto, d. 27. Nov. 1947 / 7579 a/41 Ro/FW” [Informujeme vás, že rodina Kornfeldových bydlí v Hanzeatenstrasse 37 a že jsou všichni zdrávi. Peněžní převody jsou povoleny]. Čísla 137 a 138 se objevují na následující straně kartotéky. Zároveň tu jsou dvě poznámky v polštině napsané rukou na kousku papíru: (137) Fru. [Frau?] Mariana Beneš / Prag VII / Veverkastr. 24 // Rodina Kornfeldových bydlí / Lagiewnická 37 – všichni zdrávi / dopis ze dne 17/XI obdrželi, peníze – (137) Bohumil Roupal [nepochybně jde o tutéž osobu jako v informaci č. 136] / Prag XIV / Leflova 1203 / Rodina Kornfeldových zdráva bydlí / Lagiewnická 37. Peníze.“
Osmičku Kornfeldových usazenou v L. v Hanseatenstrasse 37 (před válkou Lagiewnická) tvořili (seřazeni podle data narození): Arnošt (1877), Evella (1883), Ida (1888), Julius (1894), Květa (1919), Alice (1920) a Eva (1924). Všichni se podobně jako Kafkova sestra Gabriela a její blízcí tísní v budovách bývalé pediatrické nemocnice, spí na patrových dřevěných kavalcích nebo na ošklivých matracích rozložených na holé podlaze, trpí hladem a zimou, nemnozí horečně hledají zaměstnání, většina z nich – jen aby získali porci chleba navíc, trochu mouky nebo brambor – hrozivě rychle prodává nejcennější předměty, které si přivezli s sebou.
Díky údajům dostupným na internetu se dá zjistit stupeň příbuznosti mezi zmíněnými osobami (popřípadě to, že žádný příbuzenský vztah mezi nimi neexistuje). Julius a Evella Kornfeldovi jsou starší bezdětní manželé. Arnošt Kornfeld, majitel činžáku na pražském Žižkově a firmy vyrábějící kožené rukavičky, se objevil v L. spolu se ženou Idou a dcerou Květou. Doktor práv Leo Kornfeld sem přijel s dcerami Alicí a Evou. Nikdo z nich nepřežil válku. Poslední chvíle většiny Kornfeldů se ztrácejí v mlze naší nevědomosti. Například v rubrice „datum smrti“ je u jmen Alice a Evy Kornfeldových poznamenáno: „po 21. říjnu 1941“. Díky oznámením, která sepsali zaměstnanci správy ghetta, můžeme toto datum o více než měsíc posunout – sestry určitě žily ještě koncem listopadu 1941 a později. Dokumenty nám však neposkytují jistotu – proto užíváme slova jako „určitě“, „pravděpodobně“, „nejpravděpodobněji“. Nic víc se totiž ze suchého a nepřesného úředního výroku „Familie Kornfeld […] sich alle gesund befinden“ vyvodit nedá. A co rodiny Hermannových, Pollakových, Seidnerových? Odlišuje je správa ghetta od sebe, nebo je podobně jako Kornfeldovy vidí jako eine Familie, ne jako jednotlivce, ale jako skupinu blíženecky si podobných lidí, jako „přesídlence“, „Čechy“ nebo Jeke, jak „místní“ označují Židy ze západní Evropy? Nemáme o nich dokonce ani onu lakonickou zprávu – „sich alle gesund befinden“.
Naštěstí ještě existují ohlašovací karty a knihy. Můžeme v nich vysledovat přesuny sester autora Procesu v ghettu – až do chvíle jejich oficiálního „odhlášení“/„vysídlení“ na konci léta 1942, ve dnech tzv. Velké špery. Jedna zpráva o Elli a Valli pocházející zevnitř ghetta nebyla v Polsku dosud známa. Zaznamenal ji František Kafka, který dorazil do L. v druhém pražském transportu a který nebyl v žádném příbuzenském vztahu s rodinou velkého prozaika. Jako jeden z mála přežil. V roce 1962 vydal román Krutá léta, v němž vychází z vlastních vzpomínek na pobyt v ghettu. O tři roky později se v jednom nevýznamném pražském časopise objevil jeho článek Osudy Kafkových sester.
„Valerii Pollakovou,“ píše autor Krutých let, „jež byla tehdy stižena nemocí, jsem navštívil v zimě 1941/42 v hromadném oddělení čtvrtého pražského transportu v hlavním bodu Františkánské ulice. V té době už byla hodně vyhublá – a dá-li se věřit fotografiím, začala se podobat Ottle, třetí sestře Franze Kafky a jeho důvěrnici. Na nic si nestěžovala, nic nepotřebovala.
Neměl jsem však nejmenší tušení, že pod jednou střechou druhého pražského transportu, nejprve v Lagewnické ulici a později v ulici Františkánské, žije nejstarší z Kafkových sester Gabriela Hermannová. Ani jedna z obou sester se ani v nejmenším nedožadovala jakékoli z výhod, které by si mohly nárokovat sestry spisovatele. Kafka byl v té době v německých literárních kruzích už všeobecně známý a rovněž v četných polských pracích o moderní literatuře byl hodnocen jako spisovatel světové úrovně. Gabriela Hermannová ani Valerie Pollaková neusilovaly o status prominentních osob v ghettu, i když by jim předseda ghetta Rumkowski něco takového určitě neodmítl […]. Obě Kafkovy sestry nic pro sebe nežádaly a pohybovaly se mezi námi stejně nenápadně jako bratr Egona Erwina Kische Arnold nebo malíř Robert Guttman.“
*
Dvě rodné sestry Franze Kafky strávily v ghettu Litzmannstadt deset měsíců. Představivost a jazyk sklouzávají po povrchu toho nepochopitelného času a musejí kapitulovat.
Jak vypadal všední den Gabriely a Valerie? Procházely stejnými ulicemi jako já, potkávaly se tu s lidmi, jako se já teď potkávám, s někým si sdělovaly zprávy a vlastní postřehy, četly jako všichni stejné vyhlášky, instrukce, oznámení. A pozvolna je pohlcovala nicota. Snažím se najít nějakou stopu po nich v záznamech informátorů a svědků. Obě tady přece jsou – někde na okraji, v hlubokém stínu. Mezi řádky suchých výpovědí, zpráv nebo hlášení. Právě díky těmto záznamům se alespoň na chvíli před námi odkrývá nepatrný kousek mapy neznámého, téměř nedotčeného území, ten či onen zlomek jejich životů.
Prvního prosince 1941, necelý měsíc poté, co do L. dorazil pátý a poslední z pražských transportů, mělo ghetto 163 623 obyvatel, mužů, žen a dětí. Byl to nejvyšší zaznamenaný stav ode dne, kdy byla uzavřena Němci vyznačená židovská čtvrť. V dvaceti transportech z německých a rakouských měst, z české Prahy a z Lucemburska přivezly vlaky Deutsche Bahn téměř dvacet tisíc osob. Jejich příjezd změnil na určitou dobu tvář ghetta – na trhu se objevilo dávno neviděné zboží, což vyvolalo vlnu inflace, na nějaký čas se zaplnily kavárničky zející předtím prázdnotou, k polštině a jidiš, znějící dosud v ulicích, se připojila také němčina a čeština.
Elli Hermanová, její dcera Hana, zeť Arnošt a jeho rodiče ubytovaní v bývalé pediatrické nemocnici se v polovině prosince museli přesunout do budov ve Franzstrasse 13 a 15. Pro nejstarší Kafkovu sestru to byla jistotně dobrá zpráva – sto, možná dvě stě metrů odsud bylo v čísle 29 ubytováno tisíc osob z čtvrtého pražského transportu, mezi nimiž byla Valli a její muž Josef. Pražské byty Hermannů a Pollaků v Bílkové a Vězeňské ulici dělila stejná vzdálenost. V L. budou bydlet tak blízko sebe více než tři měsíce, až do likvidace skupin – 12. března 1942 se Valerie a Josef přemístí do jednopokojového bytu ve Franzstrasse 67, Gabriela opustí činžák č. 13 a usadí se v Gnezenestrasse [Hnězdenské ulici] 1a.
Dokázali se v těchto prvních měsících, jak to žádal předseda ghetta Rumkowski, „ zcela zaklimatizovat úplným podřízením se zdejším zákonům a zvyklostem“? Autoři kroniky píšou, že 1. února 1942 při setkání představitelů přesídlených s vedením ghetta dr. Karl Bondy, „zástupce Prahy, […] srdečnými slovy […] vyjádřil předsedovi vděčnost za projevy pohostinnosti“ a prohlásil, že se „společnými silami“ podařilo „splnit část úkolů“. Vzápětí vyslovil „vroucí prosbu o nepolevování v péči o děti a nemocné“. Bondyho prosba představuje mírné vybočení z řady oficiálních projevů plných uhlazených slov. Do konce března zemřel v ghettu nejméně každý desátý z přesídlených. Panoval zde hlad a nemoci, chyběl otop a léky.
Ve Věstníku denní kroniky se opakují informace o sebevraždách. První zpráva tohoto druhu týkající se člověka, který přijel z Prahy, se objevuje už v listopadu – zemřelý se jmenuje Pollak, stejně jako švagr autora Procesu. V březnu se otrávili fenobarbitalem Pražané Viktor a Daisy Hellerovi, Elsa Bendová (pátý pražský kolektiv) a „vyhnankyně z Prahy“ Julia Altschulová. Hellerovi zanechali dopis na rozloučenou, v němž jako o příčině svého zoufalého činu hovoří o „nemoci a životních útrapách“. O třiašedesátileté Julii Altschulové kronikář píše, že „trpěla příznaky nervového vyčerpání způsobeného posledními událostmi“.
„Poslední události“ a „životní útrapy“ jsou rovněž údělem Elli, Valli a jejich blízkých. Od ledna trvají vysídlovací akce z uzavřené židovské čtvrti. Němci ve čtyřiceti transportech odvážejí do vyhlazovacího tábora v Kulmhofu an den Nehr (před válkou Chełmno nad Nerem) více než 44 000 lidí. Aby se vyloučilo jakékoli podezření, navštíví 12. dubna ghetto důstojník předstírající, že je velitelem místa, o kterém se šíří fáma. Z Věstníku denní kroniky: „V táboře se nachází kolem 100 000 Židů, z čehož by mělo plynout, že kromě Židů vyvezených z ghetta […] jsou v tomto táboře soustředěni i Židé z jiných měst“, všichni mají k dispozici „poměrně slušně zařízené baráky a dokonce i nábytek. Zásobování tábora je podobně vzorné, ti práceschopní jsou zaměstnáni […] při opravách silnic a při polních pracích.“
Obyvatelé ghetta mají i jiné starosti. Probíhají „lékařské prohlídky“ mezi nepracujícími. Hlad a nemoci mají smrtelné žně. Irene Hauserová přivezená do L. z Vídně shrnuje v lapidární deníkové poznámce první měsíce roku 1942 (informace Gabriely a Valerie by zněly nepochybně podobně): „Od konce ledna do června těžké dny hladu a chladu. V tomto období ztráta váhy – Leo [manžel] 20 kg, Irena – 10 kg. Nemoci ghetta: ekzémy, ataky průjmů, svrab atd. Pohroma much, čtyři hodiny ráno, slabost v nohou, usnutí způsobené oslabením, Bubi [syn] má horečku 39,4 [stupňů], srdeční slabost, časté zvracení, žáha, závratě, bolesti na plicích.“
V první polovině května začíná vyvážení západoevropských Židů. Během dvou týdnů Němci v Kulmhofu povraždí téměř 11 000 osob. Irene Hauserová zaznamenává: „Přesídlené odsud údajně […] zplynovali, a tedy zlikvidovali. Mezitím v ghettu „chlapci a muži umírají jako mouchy. […] U všech se strašně změnil vzhled i povahové vlastnosti. […] Křičíme, protože je vidět pouze to, jak [někoho] vynášejí […].“
Na náměstí kostela NMP [Nejsvětější Marie Panny] změněného v sklad, u kterého se nachází jeden z dřevěných mostů spojujících jednotlivé části ghetta, parkují 3. června nákladní automobily naložené použitým šatstvem. Jde o oblečení přivezené z tábora v Chełmnu. Někdo je bude třídit, někdo roznese po městě zlověstnou zprávu.
Myslím na Elli a Valli a pokouším se představit si je, jak opouštějí své poslední, těsné pokoje, sdílené se stejnými lidskými stíny jako ony. Je 10. září 1942, jeden z dnů tzv. Velké špery. V ghettu se rozléhá křik a pláč. Elli pokládá klíč na stůl, tiskne kliku a vychází do Hnězdenské ulice, kde už stojí zbývající osoby. Valli se blíží k oknu, lehce odhrnuje záclonu a dívá se na dvorek ve Františkánské ulici 67.
Kousek dál, za rampou z prken vysokých dva a půl metru, se zahřívaly motory náklaďáků.
Z polštiny přeložil Josef Mlejnek
Polský básník, esejista, literární kritik a překladatel Przemysław Dakowicz (nar. 1977) působí na Univerzitě v Lodži, na katedře polské literatury 20. a 21. století. Přeložil texty řady českých autorů (mj. B. Hrabala, J. Skácela, J. Demla, J. Zahradníčka, J. Kroutvora, M. Doležala a T. Mazala). Jeho stať o sestrách Franze Kafky vyšla ve dvou částech pod názvy Ottla, siostra Kafki a Das Schloss, Siostry Franza Kafki w getcie L., 1–3, v časopise Twórczość (12/2022 a 3–5/2023).
Anotace
Brak komentarzy:
Prześlij komentarz