Więcej informacji TUTAJ.
Referenci i referaty:
Ass. Prof. Kenichi Abe, Ph.D. (Tokijská univerzita 東京大学)
„Šatník představ“ aneb Metafory v díle Bohumila Hrabala
Hrabal často označuje své psaní za autentické a pro jeho styl se někdy používá dokonce výraz „totální realismus“. Přitom jeho raná tvorba nese stopy surrealismu. Jejím důležitým rysem je používání obrazných výrazů, zejména metafor a metonymií, které vedou nejen k polysémii slova, ale i k novému vidění světa. Pokud budeme číst Hrabalův text z perspektivy kognitivní lingvistiky, přimějeme čtenáře k tomu, aby v praxi osvědčil tezi kognitivismu, že „žijeme metaforami“. Tento příspěvek analyzuje proměny metafory ve sbírce raných prací Poupata (1970), které s řetězcem zdánlivě nesouvisejících a protichůdných čili „metafyzických“ obrazů vyžadují pozorné čtení.
doc. Mgr. Jakub Češka, Ph.D. (Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy, Praha)
Kočky v hlavě Bohumila Hrabala. Za znepokojivou novelou Autíčko
Hrabalova novela Autíčko jako by byla vepsána na rub autorova literárního životopisu. Přitom se jedná o vrcholné a komplexně pojaté dílo s tematicky uvozujícím, ale též matoucím prologem, jako i s dovozujícím epilogem. Příspěvek bude věnován tematickým souvislostem novely, centrální roli pohledu, tudíž i pohledu delegovanému, temnému, ale též láskyplnému a zhoubně vášnivému vztahu ke kočkám, který nelze odmyslit od literárních aluzí (u Hrabala zejména k hrdinům Dostojevského). Dále také základní dichotomii vnějšího a vnitřního pohledu, přičemž pouze vnější pohled může být pohledem idyly. Peklo nejsou pro Hrabala ti druzí, kteří mu vnucují idylický obraz jeho tvorby a života, nýbrž naopak on sám, především tedy jeho kočkami týraná a téměř utýraná mysl. Novela zároveň představuje Hrabalovo nesouhlasné gesto zacílené na falešný obraz sebe sama též jako „krále českých komiků“.
dr. hab. Przemysław Dakowicz (Wydział Filologiczny Uniwersytetu Łódzkiego, Łódź)
Gesta loučení – několik vět o tom, jak Hrabal odcházel (v literatuře a od literatury)
V posledních letech Hrabalova života se v jeho literární tvorbě odehrává jistá revoluce: skutečnost, každodenní dění se stávají materií vyprávění a psaní. Autor se vrací k textu, mluví o sobě a sám se sebou, za přítomnosti čtenáře hraje literární divadlo odcházení a loučení. Příspěvek je věnován hlavním textovým příznakům rozcházení se spisovatele se světem, životem a literaturou.
Mgr. Radek Diestler (Popmuseum – Muzeum a archiv populární hudby, Praha)
Bohumil Hrabal v říši hudby
Hudební motivy v textech Bohumila Hrabala. Hrabalovy texty jako texty písní. A Bohumil Hrabal jako zdroj inspirace hudebníků... a možná i jako autorita v otázkách hudební tvorby a produkce? I to se možná objeví v příspěvku, který se – opět možná – zvrhne v kapesní antidiskotéku, takovou, že by se i Jiří Černý, průkopník tohoto formátu, divil. Mimochodem, měli ti dva něco společného?
PhDr. Marek Ďurčanský, Ph.D. (Ústav dějin a archiv Univerzity Karlovy, Praha)
Mgr. Jan Kahuda, Ph.D. (Národní archiv, Praha)
Muž, kterého Hrabal nemohl minout. Nymburský právník a muzikolog Zdeněk Culka
V publikování juvenilií Bohumila Hrabala v nymburských novinách sehrál důležitou roli jeho vrstevník a souputník Zdeněk Culka, v té době rovněž student právnické fakulty. S Hrabalem sdílel i životní zkušenosti po roce 1948 – vzhledem ke kádrovým problémům po nějakou dobu působil v dělnických profesích, až se mu povedlo získat zaměstnání v oboru, jemuž byl plně oddán a kterým nebylo právo: dějinách české hudby. Jeho osudy se znovu protnuly s Hrabalovými v 70. letech během příprav na oslavu výročí města Nymburka. V příspěvku bude nastíněn běh života tohoto zajímavého muže s využitím jeho písemné pozůstalosti uchovávané v Národním archivu v Praze a s důrazem na jeho vztah k Bohumilu Hrabalovi a Karlu Maryskovi.
dr. hab. Agata Firlej, prof. UAM (Wydział Filologii Polskiej i Klasycznej, Uniwersytet im. Adama Mickiewicza w Poznaniu)
Funkce onirismu v Hrabalově próze
Studie je věnována analýze specifičnosti Hrabalova onirismu na základě Zápisků snů, Schizofrenního evangelia a dalších textů. Východiskem jsou dva různé, psychoanalytické zdroje interpretace onirismu: Freudův a Lacanův. Pozorné čtení Hrabalových próz v tomto teoretickém kontextu umožní ukázat, jak český spisovatel chápal a používal onirismus jako literární nástroj.
PhDr. Pavel Fojtík (Vlastivědné muzeum Nymburk – Polabské muzeum)
Architekt Bóža Dvořák a chata Bohumila Hrabala v Kersku – její historie v kontextu rozvoje kerského chatového lázeňského městečka
V roce 1940 byla postavena první chata, lépe řečeno „weekendový“ domek, Bohumil Hrabal následně v letech 1966 a 1970 přistavěl garáž, vechtrovnu i horní patro. Další úpravy učinili noví majitelé po roce 1999. Po koupi Hrabalovy chaty Středočeským krajem se nyní chata vrací do podoby, v jaké ji užíval Bohumil Hrabal. Těžiště příspěvku však bude spočívat v hledání původního architekta „weekendové“ chaty z roku 1940. Pod plány je podepsán velmi respektovaný architekt Bóža Dvořák z Pardubic. Nechtělo se však věřit, že by tento architekt ve věku 76 let vyprojektoval v Kersku v letech 1936–1940 na čtyři desítky nemovitostí. Skutečným projektantem byl Jaroslav Sucharda. Právě vysvětlení těchto skutečností, dobové projektové praxe a kde se vzal Jaroslav Sucharda bude předmětem tohoto příspěvku.
Dr. Anna Förster (Philosophische Fakultät, Universität Erfurt)
Samizdatový Barthes. Bohumil Hrabal a jiní jako čtenáři a překladatelé francouzské literární teorie
V posledních letech se opakovaně poukazovalo na to, že „ideovou inspirací“ Bohumila Hrabala (Zumr) byla nejen literatura, filozofie a výtvarné umění, ale i literární teorie. Diskutovalo se také o tom, že jedním z jeho preferovaných teoretiků byl francouzský (post)strukturalista Roland Barthes – a že zejména v Hrabalových samizdatových textech najdeme nejen četná čtení (ve smyslu porozumění a parafráze), ale i (často dosti svérázné) Hrabalovy překlady z Barthesových spisů.
Dosud ovšem ještě nebylo pojednáno, jak toto Hrabalovo čtení, překládání a přepisování teorie zapadá do širšího, teoreticko-historického kontextu a jak souvisí s jinými překlady francouzské teorie, zejména Rolanda Barthese, které se v sedmdesátých a osmdesátých letech objevily v samizdatu. Těmto tématům se budu ve svém příspěvku věnovat. Vycházím přitom z teze, že specifické materiální, sémiotické a diskurzivní podmínky samizdatu sice omezují zabývání se se zahraniční teorií, přitom však zároveň podporují vznik nových, často vysloveně hravých forem recepce a překladu literární teorie.
V příspěvku pojednám Hrabalovy „četby“ (ve smyslu interpretace) a překlady Rolanda Barthese v osmdesátých letech (mj. Imaginární rozhovor, Životopis trochu jinak, Kličky na kapesníku, Kdo jsem); dále však také překlady Barthesových Mythologies (1957) a Essais critiques (1964), které romanistky Alena Bahníková a Stella Pavlovská publikovaly v letech 1976–1983 v samizdatovém časopisu Acta incognitorum.
doc. Mgr. Josef Fulka, Ph.D. (Fakulta humanitních studií, Univerzita Karlova, Praha)
Pohled do hlubin času. Poznámky k Harlekýnovým miliónům
V osmdesátých letech Hrabal vytvořil monument retrospektivní literatury: autobiografickou trilogii Svatby v domě. V jejím stínu zůstává text méně rozsáhlý, který však právě díky své koncentrovanosti představuje podle našeho názoru jeden z vrcholů Hrabalova díla: Harlekýnovy milióny. Naším cílem bude pokusit se zmapovat literární principy, na nichž je hrabalovská retrospekce v Harlekýnových miliónech vystavěna, a zasadit je do širších kontrastních souvislostí: oproti trilogii jsou zde „zasuté obrazy“ nahlíženy z perspektivy uzavírajícího se času lidského života, jsou „zabarvovány“ minulostí a Hrabal zde implicitně předkládá určitou metafyziku minulosti; oproti prospektivnímu Krasosmutnění (ale také oproti Postřižinám) je zde ústředním principem právě analepse. Pokusíme se tedy interpretovat Harlekýnovy milióny jednak z hlediska vypravěčských a stylistických postupů a jednak z hlediska metafyziky času, přičemž slovu metafyzika se pokusíme dát co nejméně banální rozměr. Oboje je ostatně spolu úzce propojeno.
Prof. Xavier Galmiche (Faculté des Lettres, Université Paris-Sorbonne)
Alternativní spiritualita u Bohumila Hrabala
Hrabalova dílo, ať už v názvech textů, se často hlásí, někdy i exhibicionisticky, k odkazu Bible (Kain, existenciální povídka), Nového zákona (Schizofrenické Evangelium) i mystiky (Příliš hlučná samota). Jeho literární praxe přesune klasické postupy „historické“ avantgardy a jejího zraku na realitu do úrovně etické (jako u Jiřího Koláře, klade otázku destrukce a zla), ale i k blízkosti zázraku (víz početné momenty, kdy „neuvěřitelné“ „se stává skutečností“). Jak můžeme pochopit tuto setrvačnost? Modernistická „klasická“ doktrína by ji vykládala jako proměnu transsubstanciace do poetické iluminace, za cenu určité desakralizace. Sylvie Richterová ji popsala jako neobarokní psaní, které táhne k virtualitě, a kterému je třeba rozumět v kontextu totalitarismů („Observations sur une dimension mystique chez Bohumil Hrabal“ in Bohumil Hrabal, palabres et existence, Paris 2002). Náš příspěvek se pokusí tyto otázky obnovit, častí díky čerstvě vydanému komparatistickému díle La Bible dans les littératures du monde (ed. Sylvie Parizet, Paris: le Cerf, 2016), i v širším přehledu o vývoji „alternativní spirituality“ v české kultuře 20. století.
Prof. dr. hab. Joanna Goszczyńska (Instytut Slawistyki Polskiej Akademii Nauk, Warszawa)
Křehkost idyly
Povídku Autíčko lze číst jak v posthumanistickém kódu, tak v antropologické perspektivě. Cílem mého příspěvku bude tyto dvě perspektivy střetnout a pokusit se naznačit spisovatelův aporetický vztah ke zvířatům, ukázat jak skrze neidyličnost textu prosvítá hluboká empatie, „baratayovský“ přechod na stranu zvířat. Ale také upozornit na křehkost principu „být s druhým“, který zdánlivě nelze redukovat. V článku přebírám hegelovskou perspektivu „dívat se negativitě přímo do očí“.
prof. Pavel Hošek, Ph.D. (Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy, Praha)
Pábitel na faře
Duchovní motivy tvoří důležitou dimenzi Hrabalovy literární tvorby. Nedávno byly objeveny audionahrávky jeho adventních promluv na evangelické faře v Libici nad Cidlinou v osmdesátých letech dvacátého století. Tyto nahrávky vrhají nové světlo na dosud málo prozkoumaný duchovní rozměr jeho myšlení a díla.
PhDr. Anna Kareninová, Ph.D.
Od Bohumila Hrabala k Louisi Ferdinandu Célinovi a zpět
Drobné intermezzo o vztahu Bohumila Hrabala k francouzskému romanopisci Louisi-Ferdinandovi Célinovi a nástin toho, jaký vliv mělo psaní Bohumila Hrabala na můj český převod především Célinovy Cesty na konec noci.
Olina Kaufmanová
Michal Plavec (Národní technické muzeum, Praha)
Jak se Hrabal povznesl. Plavba balonem nad Kerskem v září 1993 a osoba Ivo Vodseďálka
Jeden ze svých posledních textů, možná bychom ho mohli zařadit s určitými rozpaky do žánru fejetonu, věnoval Bohumil Hrabal své plavbě balonem nad okrajem Kerska 11. září 1993. Nebyla bůhvíjak dlouhá, ze semického fotbalového hřiště je to k Velence vzdušnou čarou nějakých dva a půl kilometru, při slabším větru čtvrt hodina letu. Fejeton Hrabal nazval, jak jinak, „I balony mohou vzlétnout“. Není to ale až tolik barvitý popis samotné plavby, leč vyjádření pocitů člověka, který se prvně chystá zbavit pozemských okovů v letadle lehčím vzduchu, balonu. Tuto plavbu při hospodském klábosení vymyslel a zrealizoval jeho přítel Ivo Vodseďálek, básník a výtvarník, který stál u zrodu nové éry československého balonového létání na konci šedesátých let 20. století. Balonovým pilotem nebyl pouze on, ale jednou z prvních dvou československých balonových pilotek v poválečném období se na konci šedesátých let stala i jeho manželka Jana a diplomovanou pilotkou balonů je i jeho dcera Olina.
doc. PhDr. Miloš Kučera, CSc. (Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, Praha)
Ostře sledované vlaky. Moderní („parodická“) verze antické tragédie
Jan Lopatka v recenzi Vlaků hovoří o „pábitelské genealogii“ (s. 16) hrdiny. Nicméně Miloš se k dědečkovi hypnotizérovi vrací dlouze na s. 63–64. Nejde tedy, spíše nežli o pábení, o přijetí osudu svého rodu? O přijetí hříchu, transgrese do volnosti, za který byl rod zavrhován „občany“, tj. obcí, polis? (Vleče se to jako u Labdakovců.)
Máme strojek, který se protikává ke konci, o němž se od počátku vědělo. Miloš se k činu dostává na třetí pokus, pokud počítáme scénu se zjizveným hejtmanem, který, stejně jako on, „už se na všechno díval z druhé strany“ (s. 29), ze strany „říše stínů“. Čin = přijetí osudu rodu nastane po orgasmickém spojení Hrmy, tj. „Venušina pahorku“ s vítěznou bohyní Freie, tj. „Volností“, „Plenérem“ … (Prostor Vlaků obsazují někdy postavy s božským, mýtickým haló; viz též divný intelektuálský výkřik „pana přednosty“: „Ale to je tím, že už nad lidma nic není! Ani Bůh, ani mýtus /!/, ani alegorie, ani symbol“, s. 22.) Dominuje motiv ptáků (viz Sofoklovu Antigonu): holoubci pana přednosty, zmrzlí havrani a vrány, vykrmovaný falus s křídly-husák, i letadla (ptáci zkázy).
Získání mužskosti (a tím práva dávat smrt) je přechodový rituál, zasvěcení. Ve hře přitom není jen mateřská něha Viktorie a její kouzelná podobnost s Mášou, ale i nějaká spací, transová „zvláštní signální soustava“ (s. 36) na božskou krásu a umění („pestrá paleta vzdušných atrakcí“, s. 60). Milošovy výpovědi také ukazují, že netrpěl žádnou „ejakulacio prekoks“, ale pouze tím, co tomu sám namítá: „zvadl jsem jako lilium“.
prof. PhDr. Václav Matoušek, CSc. (Fakuta humanitních studií Univerzity Karlovy, Praha)
Kersko před Hrabalem aneb Založení a počátky výstavby rekreační kolonie Kersko
Rekreační kolonii Kersko na katastrální území obce Hradištko, okres Nymburk, založil baron Josef Hyross (1882–1945), statkář původem Libočan v severních Čechách. V roce 1921 však Hyross Libočany prodal a přestěhoval se do Poděbrad. V roce 1922 koupil baron Hyross podstatnou část bývalého korunního panství Poděbrady. V roce 1934 prosadil přes odpor obecního úřadu v Hradištku parcelaci části rozsáhlého lesa Kersko na stavební pozemky.
Budování letoviska Kersko lze charakterizovat jako důkladně promyšlený a systematicky uskutečňovaný developerský projekt. Kromě parcelace lesa zahrnoval projekt tvorbu rekreační infrastruktury: budování koupališť, sportovišť, restaurací, penzionu, vrtů místní kyselky i výstavbu lokálních komunikací. K prosazování svého podnikatelského záměru využíval baron Hyross okrašlovací spolek, kterému předsedal a jehož širší vedení vytvořil z členů své rodiny a sobě blízkých osob.
Budování letoviska přerušily ve 40. letech válečné události. Definitivní konec projektu přinesla sebevražda barona Hyrosse 11. května 1945.
Mgr. Jaroslav Novotný, Ph.D. (Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy, Praha)
Konečnost, přístupnost jsoucího a tvorba v Hrabalových textech
Příspěvek chce zvážit klíč k možné filosofické interpretaci Hrabalových textů. Vyjít lze od explicitních zmínek o filosofii a filosofických motivech, to však ještě nemusí vyjadřovat nic filosoficky relevantního. Oproti tomu se lze ptát, zda a případně na jaké základní zkušenosti, naléhavosti a otázky, jež tradičně podněcují myšlení filosofie, odpovídají motivy a rozvahy Hrabalových textů. V této perspektivě se nabízí souvislost minimálně tří motivů: konečnost lidské existence – vyrovnávání se s (ne-)přístupností jsoucího – tvorba. Příspěvek se tyto motivy pokusí na vybraných Hrabalových textech vyzdvihnout v perspektivě filosofie Friedricha Nietzscheho a Martina Heideggera.
PhDr. Jindra Pavelková, Ph.D. (Moravská zemská knihovna, Brno)
Mgr. Lenka Pokorná Korytarová (Moravská zemská knihovna, Brno)
Dílo Bohumila Hrabala v překladech
Pomineme-li německy píšící autory, jako Franze Kafku či Rainera Maria Rilkeho, a Milana Kunderu, jehož dílo patří k nejpřekládanějším a nejvydávanějším, je Bohumil Hrabal ve světě jedním z nejvíce překládaných, vydávaných a doufejme i čtených českých autorů. Řadí se tak po bok Karla Čapka či Jaroslava Haška, ač všechny tyto autory předhání v množství vydání Krteček Zdeňka Milera. Zatímco Haškovi zajistil celosvětové zastoupení v knihovnách zejména jeho Švejk, skladba překládaných Čapkových titulů je výrazně větší. A jak je na tom dílo Bohumila Hrabala? Která z jeho knih se těší největší vydavatelské a čtenářské oblibě a je nějaký jazyk či země, kde se nemohou Hrabala nabažit a vydávají jej stále dokola?
Na tyto otázky se pokusí odpovědět příspěvek Dílo Bohumila Hrabala v překladech, vycházející především z databáze překladů české literatury budované při Moravské zemské knihovně v Brně, ale nadstavující poznatky obsažené v databázi o další výzkum zaměřený zejména před rok 1989.
prof. PhDr. Jiří Pelán, Ph.D. (Filozofická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích)
Hrabalovy chronotopy: Kladno, Libeň, Nymburk
Příspěvek si klade za cíl popsat časoprostorové struktury, které v Hrabalových textech nesou obraz tří míst, která jsou v jeho textech opakovaně evokována.
Prof. PhDr. Sylvie Richterová (Sapienza Università di Roma)
Hrabalova poetika, estetika, filosofie a metafyzika. Génius vypravěče a objektivní přínos spisovatele
Estetika, kterou Hrabal vyjádřil svými způsobem psaní, je konkrétní a zároveň obecně platnou odpovědí na otázku čím je nebo může být literatura, když promlouvá v sémantických rovinách skutečnosti materiální, metaliterární, symbolické, etické i metafyzické. Příklady a úvahy nad nimi se dotýkají všech útvarů či žánrů Hrabalovo díla.
Mgr. Michal Špína, Ph.D. (A2 kulturní čtrnáctideník)
Doostřeno na vlaky. Pohledy na železnici skrze dílo Bohumila Hrabala
Novelu Ostře sledované vlaky můžeme považovat za nejvýznačnější „železniční“ dílo české literatury, jehož dosah navíc umocnila filmová adaptace. Proto by si zasloužily větší pozornost i samotné „vlaky“. Příspěvek se zaměří na železniční rozměr novely s přihlédnutím k dalším relevantním Hrabalovým textům (Kain, Fádní stanice, částečně i Obsluhoval jsem anglického krále) a uvede hrabalovské neidylické obrazy protektorátní železnice do souvislosti s „železničním imagináriem“ evropské literatury, jak se koncentruje například v Zolově Lidské bestii. Smyslem příspěvku nebude podat další interpretaci Ostře sledovaných vlaků, ale pohlédnout skrze ně zpět mimo text a přispět tak k pochopení železnice jakožto společensko-kulturního fenoménu, jehož vnímání v čase ovlivňují jak technologické, tak sociální a politické změny.
Mgr. Marie Zetová (Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy, Praha)
Tělo v prózách Bohumila Hrabala
Otázka tělesnosti bezesporu představuje jedno z centrálních témat, k nimž se Bohumil Hrabal v průběhu celé své tvorby vracel. S pozoruhodnou frekvencí přitom v jeho textech narážíme na úseky, kde motiv těla vystupuje ve znepokojivých souvislostech. V Hrabalových prózách se tělo opakovaně stává polem, v rámci kterého docházejí krajního výrazu násilí, nemoc či jiné anomálie. Dané pasáže nejenže prozrazují Hrabala jako autora určitého typu literárního „body horroru“, ale rovněž je lze chápat jako poukaz k metafyzické tematice, která je v jeho tvorbě obsažena. V těchto intencích se příspěvek pokusí o interpretaci vybraných obrazů nemocného či jinak narušeného těla, jež se v Hrabalově díle objevují. Interpretačním východiskem přitom bude předpoklad, že úlohou zmíněných popisů primárně není evokovat zděšení či odpor, ale že slouží zejména jako indicie toho, že v Hrabalově pojetí vystupuje tělo jako metafyzicky utvářený objekt; určitá průmětna, která více či méně doslovně odráží jak vnitřní stavy jedince, tak bytostnou podstatu vnějšího světa. S ohledem na to se však zároveň vnucuje otázka, nakolik je ono v hrabalovském korpusu mnohokrát zmiňované „vítězství ducha nad hmotou“ skutečně vítězstvím.
Brak komentarzy:
Prześlij komentarz