 |
| Josef Kroutvor (fot. P. Dakowicz) |
Před padesáti pěti lety, v roce 1967, nakladatelství Mladá fronta otisklo výjimečnou knihu. Jeji titul zněl Bohumil Hrabal uvádí a byla – podle autora, z kterého se během dřívějších čtyř let stal oblíbený spisovatel Čechů a Slováků – antologií nejlepších textů v dějinách české prózy. V knize čtenář našel povídky Erbena, Nerudy, Demla, Herrmanna, Klímy, Holana, Weinera, Haška a... Kafky. Hrabal včlenil do své antologie ranou (dokonce úplně první) novelu Franze Kafky Popis jednoho zápasu (Beschreibung eines Kampfes) a dodal k ní následující komentář: „Vyběr zakončují textem, ve kterem Kafka hledá svůj styl, sebe sama, textem, ve kterem je více reality, více skutečnosti, ten text je skoro průvodcem Prahou, podle ktereho lze cestovat, textem, který je méně kaviárem, více chlebem a sklenicí piva”.
Popis jednoho zápasu (přesněji: jeho první redakce z roku 1907) je komplikovanou novelou, nechci ale mluvit o její kompozici. Kafka líčí příběh dvou mužů, kteří opustí jeden pražský salon a vyrazí ke kopci Petřín (tehdy Laurenziberg), jdou Ferdinandsstraße (dnes Národní třída), zahýbají do prava, do nábřeží Krále Františka (dnes Smetanovo nábřeží), přechází kolem Střeleckého ostrova, aby pak zahnuli doleva, kde se Kreuzherrenplatz (Křížovnické náměstí) stýká s východní částí Karlova mostu. Odtud už je viditelný Vrch svatého Vavřince.
Procházky stezkami bývalého Laurenzibergu mnohokrát dělal spisovatel Josef Kroutvor. Jedno z takových procházkových odpolední popsal v knize Setkávání s Bohumilem Hrabalem. Toho dne se sešli v Uměleckoprůmyslovém muzeu (kde byl Josef Kroutvor dlouhodobě zaměstnán) a hovořili o psaní knih. Kdy to bylo? Předpokládám, že v letech osmdesátých, možná dokonce na začátku devadesátých, v době transformace. Myslím, že byla už na světě slavná, také v Polsku, Kroutvorova kniha Potíže s dějinami (jeji titul zní u nás Europa Środkowa: anegdota i historia). Hrabal myslel, že se jeho kamarád zabývá jen esejistikou a odbornými texty, že se obává psát literaturu par excellence. „Nemůžete stále psát, jak šoustají ti druzí – argumentoval. – Musíte také psát, jak to děláte vy”. Nevěděl, že vznikly již první Kroutvorovy básně a povídky. „Ale ty literární projevy jsem Hrabalovi moc číst nedával. – vyprávěl Josef Kroutvor po letech. – Nechtěl jsem ze sebe dělat spisovatele, chlubil jsem se zatím jen esejistikou, literárními studiemi, výtvarnou kritikou a podobnými texty”. Hrabal mluvil tehdy o odvaze jako hlavní podmínce literárního psaní. „Seděl u radiátoru ústředního topení, dodnes ho slyším. A já tehdy vyšel po práci na Petřín a dlouho jsem chodil po kopci sem a tam. Praha byla strašně daleko a já byl strašně sám”.
Od tamtoho rozhovoru v Uměleckoprůmyslovém muzeu uplynulo přinejmenším třicet let. Dnes je Josef Kroutvor autorem teměř padesáti titulů. Většina knih mu vyšla po Sametové revoluci. Psal básně, eseje, reflexe z cest, povídky, deníky, texty filozofické a autobiografické (nikoli memoáry!), výtvarnou a literární kritiku, dokonce se pokusil o bestiář. Je to nejen jeden z nejvšestrannějších a nejneústupněji pracovitých zástupců středoevropské elity intelektuálů a literátů – Josef Kroutvor je zároveň (jakoby navzdory impozantnímu a úctyhodnému dílu) nejskromnějším českým spisovatelem.
Pokud bychom mu položili otázku: „Kdo jsi?”, řekl by pravděpodobně: „Jsem zpravodaj, kronikář, svědek”. V předmluvě ke knize Poletování jednoho ptáčka, která je paradoxní – to znamená fragmentární a zkratkovitou – rekapitulací hlavních událostí a setkání celého života, Josef Kroutvor vyznává: „Já se jen ohlížím dozadu, vzpomínám a připomínám si drobné historky, které by jinak upadly do zapomenutí. Memoáry zachycují události z velké historické perspektivy, detaily života jim často unikají. Navíc memoáry bývají vážné, stojí si za svou pravdou a chybí jim obvykle smysl pro lidské vášně, starosti a chyby”. A srovnává psaní s rybařením (podobně jako Ota Pavel): „Lovím v čase pro pouhé potěšení z rybaření a vidím se jako rybář na tušové malbě ve stylu manga”.
Kroutvorova tvorba je plná vzpomínání, to znamená: plná práce paměti – jednotlivé a kolektivní. Ty dva druhy paměti vyrůstají z existence, historie, zvyku a kultury. Kroutvor by – jsem si jistý – nesouhlasil s vypravěčem Kafkova Popisu jednoho zápasu, který říká svému spolucestovateli: „ano, už samo vzpomínání je smutné, natož pak jeho předmět! Nedejte se unášet takovými věcmi, to není nic pro vás a nic pro mne. Tím človek jen oslabuje [...] svou přítomnou pozici, aniž posílí dřívější [...]”. Josef Kroutvor vůbec nemá zájem o dřívější nebo přítomnou pozici, o to, čemu Angličané říkají mainstream – jako by pořád „nechtěl ze sebe dělat spisovatele”. Tady, kde stojí, vždy je ale v samém centru, prostě v ústředním bodu české a evropské kultury. Bohudík, že bylo to nakonec spatřeno – pozdní spravedlnost...! – a že 15. listopadu slavnostně převezme cenu Jaroslava Seiferta – dvacet devět let po Hrabalovi, dvacet osm let po Kunderovi, čtrnáct let po Havlovi.
Bohumil Hrabal řikal, že je spíš zapisovatelem než spisovatelem. Pokud se nepletu, slovo zapisovatel by se také líbilo spisovateli Kroutvorovi, trpělivému chodci, který kráčí skrze století – devatenácté, dvacáté a dvacáté první. Jde Prahou mizernou a pořád víc mizernou Evropou. Peripatetik, který během cestování vede rozhovor s mistry a přáteli: Máchou, Schielem, Demlem, Reynkem, Hrabalem, Tigridem, Kocourkem, Jirousem, Havlem a dalšími.
Ne náhodou v době samizdatu používal polo-pseudonym Josef K. Hrdina Kafkova Procesu byl prokurista banky, zatímco Josef Kroutvor je již několik desítek let náš, čtenářů české literatury, prokurista všude, kam ho dovede ohromná zvědavost světa a lidí (jsou-li to Benátky, Petrkov, Vídeň, Paříž nebo Český Krumlov, Pejškovna u Šafranice, Hrádeček, Moskva či Göteborg – kde, třeba, se právě odehrává opera Popis jednoho zápasu, ke které Josef K.[routvor]... složil libreto).
JOSEF KROUTVOR - DATABAZE KNIH
 |
| Josef Kroutvor v hrnčírně Jiřího Duchka (fot. P. Dakowicz) |
 |
| Josef Kroutvor, Šiřem 2022 (fot. P. Dakowicz) |
Brak komentarzy:
Prześlij komentarz