Rozhovor Przemysława Dakowicze s Janem Řehounkem
(díl první)
[původně rozhovor byl publikován v polštině v literárním dvouměsíčníku Topos]
Przemysław Dakowicz: Když Vám bylo osm let, navštěvoval jste na Zálabí svého kamaráda Pepíčka Šafránka, jenž bydlel u příbuzných v Zálabské ulici. Nedaleko bydleli také Hrabalovi, jejichž vila se nachází na křižovatce ulic Zálabské a Na Bělidlech, sto metrů od nymburského pivovaru. Jednoho dne v roce 1958 jste prý potkali Bohumila Hrabala. Pozval vás, dva chlapce, na procházku...
Jan Řehounek: Ano, pozval, ale spíš jsme se vnutili. On tehdy přijížděl do Nymburka, obyčejně v sobotu odpoledne, k rodičům z Prahy, ale řekl bych, že víc než za rodiči, se vracel za svým Nymburkem. Onen den jsem ho viděl poprvé, ale později jsem ho vídal, jak svým rychlým krokem prochází městem, podél Labe, po Ostrově.
Tehdy jsme s Pepíčkem právě šli na náplavku k Labi, když on vycházel s bernardýnem Nelsonem z vrátek jejich vily. Pozdravili jsme a Pepíček se zeptal, jestli si můžeme Nelsona pohladit. Pan Hrabal chtěl vědět, co jsme zač, a my jsme se chytili Nelsona za chlupy a šli jsme s nimi. On nám cestou stále něco vyprávěl, bohužel si už nepamatuju co, ale bavilo nás to. Vybavuju si jen to, že když jsme došli do míst, kde se říká Na Spravedlnosti, tak nám vyprávěl, že se tam ve středověku popravovalo a podle oběšenců se tu taky říkalo Na Visálkách.
Skutečně na tehdejšího Bohumila Hrabala, jemuž bylo čtyřicet čtyři let, pamatujete?