środa, 18 maja 2022

Ostře sledované městečko. Bohumil Hrabal a jeho Nymburk (1)

 

Rozhovor Przemysława Dakowicze s Janem Řehounkem 

(díl první)


[původně rozhovor byl publikován v polštině v literárním dvouměsíčníku Topos]

 

 

Przemysław Dakowicz: Když Vám bylo osm let, navštěvoval jste na Zálabí svého kamaráda Pepíčka Šafránka, jenž bydlel u příbuzných v Zálabské ulici. Nedaleko bydleli také Hrabalovi, jejichž vila se nachází na křižovatce ulic Zálabské a Na Bělidlech, sto metrů od nymburského pivovaru. Jednoho dne v roce 1958 jste prý potkali Bohumila Hrabala. Pozval vás, dva chlapce, na procházku...

 

Jan Řehounek: Ano, pozval, ale spíš jsme se vnutili. On tehdy přijížděl do Nymburka, obyčejně v sobotu odpoledne, k rodičům z Prahy, ale řekl bych, že víc než za rodiči, se vracel za svým Nymburkem. Onen den jsem ho viděl poprvé, ale později jsem ho vídal, jak svým rychlým krokem prochází městem, podél Labe, po Ostrově.

Tehdy jsme s Pepíčkem právě šli na náplavku k Labi, když on vycházel s bernardýnem Nelsonem z vrátek jejich vily. Pozdravili jsme a Pepíček se zeptal, jestli si můžeme Nelsona pohladit. Pan Hrabal chtěl vědět, co jsme zač, a my jsme se chytili Nelsona za chlupy a šli jsme s nimi. On nám cestou stále něco vyprávěl, bohužel si už nepamatuju co, ale bavilo nás to. Vybavuju si jen to, že když jsme došli do míst, kde se říká Na Spravedlnosti, tak nám vyprávěl, že se tam ve středověku popravovalo a podle oběšenců se tu taky říkalo Na Visálkách.

 

 

Skutečně na tehdejšího Bohumila Hrabala, jemuž bylo čtyřicet čtyři let, pamatujete?

 

Pamatuju si ho velmi dobře, protože jsme se pak občas vídali. A vždycky se ke mně hlásil. Pikantní bylo, že nám, malým klukům, vykal.

 

Ptám se na toho čtyřiačtyřicetiletého muže, protože letos i mně bude čtyřicet čtyři. A když myslím na Hrabala, vrací se ke mně naděje, že ještě něco se svým životem dokážu udělat. Píšete ve vzpomínce: „On byl obyčejný člověk a já malý kluk“. Hrabal byl tehdy zaměstnán ve Sběrných surovinách ve Spálené ulici v Praze. Před dvěma lety, ve Spolku českých bibliofilů, mu vyšla první knížka Hovory lidí, ale ještě se z něho nestal známý autor. Hovory lidí to byla bibliofilie. Oblíbený autor Čechoslováků se z něho stává v roce 1963, když mu nakladatelství Československý spisovatel publikuje Perličky na dně. V roce 1958 je opravdu „obyčejný člověk“, celý život spisovatele má ještě před sebou...

 

Kde pracoval, to nám, klukům, bylo jedno, vlastně jsme vůbec nevěděli, kdo je, jen že má něco společného s Hrabalovými. Ale v Nymburce byl poměrně známou figurou, když šel po městě, neustále ho někdo zdravil, většinou Ahoj, Bogane.

 

Vy jste bydlel s rodiči v Šafaříkově ulici. Jak vypadal Nymburk na konci padesátých let? Bylo to stále městečko Hrabalova mládí? Demolice domů na náměstí se bude konat teprve po roce 1968 a později, likvidace starého hřbitova, což Hrabal popíše v Harlekýnových miliónech – v roce 1969. Ještě se tehdy, kdy Hrabal chodil na procházky s bernardýnem Nelsonem, Nymburk podobal městečku z předválečné doby?

 

V té době byl Nymburk ještě stále tím půvabným historickým městem, s atmosférou starých časů, kterou Hrabal tak miloval. Já jsem jí byl okouzlen od prvního okamžiku, kdy jsme se do Nymburka v roce 1956 přistěhovali. Bylo to pro mne pohádkové město. Bavilo mě toulat se uličkami, líbily se mi staré domy s podloubím, uchvacovali mě živnostníci a prodavači či prodavačky, kteří se ještě stále chovali tak, jako by ty obchody byly jejich a ne komunálu či státního podniku Potraviny apod. Může dnešní dítě zažít to, co my jsme zažívali kdykoliv, když nás maminky poslali do obchodu něco nakoupit, že nám prodavač dal od cesty bonbón? Nebo že klukům říkal holič „pane“, podržel jim při odchodu dveře a řekl „Bylo nám potěšením!“?

 

V roce 1958 Marii Hrabalové bylo 64, Františku Hrabalovi 69, strýci Pepinovi 76 let. Znal jste je, vídával jste je?

 

Paní Hrabalovou jsem vídal na Zálabí i ve městě. I když šla nakoupit, vždycky ve slušivém kostýmku, košík přes ruku, a na pozdravy odpovídala lehkou úklonou hlavy. Francina Hrabala jsem potkával rovněž, chodil v obleku a klobouku a na pozdravy odpovídal úsečným Nazdar! A Pepin, jehož lidé oslovovali Pane Josef!, to byla kapitola sama pro sebe. Nás kluky bavilo, jak zastavuje cizí lidi a naléhavě k nim promlouvá, jak si povídá sám se sebou, nebo komentuje situace kolem sebe. Byl už starý, šoural se, opíral se o hůlku, ale denně mířil do některé z hospod. Jednou skládali před mlékárnou z náklaďáku konve, jedna jim upadla a mléko se vylilo. Prodavačka v gumové bílé zástěře začala lamentovat a Pepin pravil: „Madam, horší by bylo, kdyby se vylilo pívo. Po mlíce se beztak lidi jenom poserou!“

 

[Smích.] Dovolte, že se Vás budu ptát a vyptávat na celou rodinu Hrabalových nejen jako pamětníka a očitého svědka, ale i jako badatele v nymburském životě Hrabalových a vůbec v celé historii královského města Nymburka, jako autora řady knih věnovaných těmto tématům.

Hrabalovi se stěhují do Nymburka z Polné v červenci 1919. Rodinu tvoří František Hrabal – otec dvouletého Slávka (Břetislava, nar. v Polné 25. října 1917) a otčím čtyřletého Bohouška (nar. v Židenicích 28. března 1914) – jeho manželka Marie Hrabalová, rozena Kiliánová, a zmínění chlapci. Francin Hrabal byl doposud účetním v pivovaru v Polné na Vysočině, teď nastupuje jako účetní pivovaru v Nymburce. Bylo to pro něj povýšení, že?

 

Dá se to tak říci. V Polné byl hlavním účetním v pivovaru, do Nymburka nastupoval jako správce. Navíc dostali k dispozici velký služební byt a Nymburk byl vůči Polné už velkým městem.

 

Říkáte: „nastupoval jako správce“. Nebyl v Nymburce nejdřív účetním, teprve později správcem? Sám Hrabal píše v textu Já si vzpomínám jen a jen na slunečné dny: „A když jsme přestěhovali do Nymburka, pivovar byl za městem, v nejbližším Zálabí kluci mne nepřijali, byl jsem syn účetního pivovaru [...]“.

 

Máte pravdu. V letech 1919–1929 je František Hrabal v dokladech pivovaru veden jako účetní. Ale všichni ho oslovovali jako správce. De facto celý pivovarský provoz byl na jeho bedrech, správní rada jen dohlížela. Takže byl správcem i účetním. Teprve v roce 1929 správní rada dovolila přijmout za účetní paní Petříkovou, pak už byl jen správce. A v letech 1948–1952 ředitel.

 

Nymburský pivovar vařil pivo od března 1898. Byl mladší, a předpokládám, mnohem modernější než pivovar v Polné. Co uviděli Hrabalovi, když na Zálabí přijeli?

 

Pivovar v Polné byl dostavěný v roce 1865. Z tohoto pohledu byl o tři desítky let mladší nymburský pivovar mnohem větší a technologicky lépe vybavený. Z jedné strany byl obklopený hospodářskými budovami, na jihu stál dům, v němž bydleli, oddělený od budov pivovaru sadem a zeleninovou zahradou, a podél něj vedla silnice, na západní straně železniční trať na Sadskou a mezi pivovarem a Labem byl velký ovocný sad. Labe přímo pod pivovarem bylo výhodou, neboť zásoby ledu se v zimě nemusely dovážet z dálky.

 


 

Stejně jako v Polné rodina získala byt v pivovaře. V jeho obytné části obsadili jednu stranu. Z druhé strany bydlela rodina Nevyhoštěných.

 

Přesně tak. Z této rodiny získali Bogan i Slávek nerozlučného kamaráda Vaška.

 

Po letech Hrabal vzpomínal (Obrazy, ze kterých žiji): „Pivovar byl docela jinačí než v Polné, tam v Polné byl součástí bytu, kde jsme bydleli, tady v Nymburce byl pivovar přes velikou zahradu, byl vysoký a téměř tak veliký jako kostel v Polné, opatrně jsem získával prostor, nejdřív chlívky, kde stály vždy večer a v neděli tři páry koní a dva páry volů, pak sladovna a humna, a teprve později jsem se osmělil a nahlédl do strojovny, kde mne nejvíce zajímaly mosazné poháry na hřídelích, do kterých strojník lil olej. A potom šalandy a valečka, a nakonec varna a spilka a ohromná lednice“. V tom popisu je všechno veliké, vysoké nebo ohromné. Když se ubytovali na Zálabí, bylo Bohouškovi pět let a čtyři měsíce. Z pohledu dítěte Nymburk vypadal spíš jako metropole.

 

Když jsme byli malí, zdálo se nám všechno obrovské, později, v dospělosti, se mnohdy divíme, že to měřítko je jiné. Nicméně, jak už jsem řekl, nymburský pivovar byl postaven opravdu velkoryse, ostatně v nedávné současnosti k němu vlastně přibyla jen moderní lahvárna, dispozičně zůstává stále stejný. To samé bylo s městem. Za prvé se rozkládalo na druhé straně Labe, pro děti opravdu daleko, za druhé v porovnání s Polnou to bylo velké město.

 


 

Podle sčítání lidu v roce 1910 v Polné žilo 4 526 obyvatel, v Nymburce – 10 169.

 

To je jeden fakt, ovšem do Nymburka se denně sjížděly stovky lidí ze širokého okolí, kteří pracovali na dráze, ve výtopně a v železničních dílnách. Když ti dělníci brzy ráno přicházeli nebo přijížděli na kolách s okolních vesnic a po šichtě se vraceli, bylo v ulicích neobyčejně živo.

 

Největší a podstatný rozdíl: za pivovarem v Polné tekl jen Ochozský potok, za pivovarem v Nymburce – velké Labe. Už navždy – rodná řeka Bohumila Hrabala.

 

Labe Bogan nesmírně miloval. Od časného jara až do prvních mrazíků na podzim se koupal, rád jezdil na lodičkách, a, zejména pak v dospělosti, chodil podél Labe na dlouhé procházky. Ostatně o svých procházkách píše například v Krasosmutnění (Myš ukradla dítěti cumel).

 

V Polné manželé Hrabalovi hrávali v představeních ochotnického spolku Jiří Poděbradský. Především Maryška. V roce 1918 maličkou roli v Jiráskově Vojnarce zahrál i čtyřletý Bohoušek. V Nymburce nový pivovarský účetní a jeho manželka také brzy našli přátele a stali se členy divadelního spolku Hálek.

 

To představení Vojnarky bylo uvedeno u příležitosti padesátého výročí založení Národního divadla a bylo to opravdu velkolepé. A když se odstěhovali, ještě dlouho s polenskými ochotníky udržovali kontakty, dokonce tam zajížděli hostovat. V Nymburce Maryška velmi brzy zkontaktovala lidi z divadelního spolku Hálek a stala se jeho členkou. Francin rovněž – ten musel.

 

Proč musel?

 

Za prvé proto, že si to Maryška přála, a on jí neuměl nic odříct, za druhé z toho důvodu, že kdo ve městě něco znamenal, byl v divadle. Ať už jako hrající člen, nebo člen přispívající. Z toho také vyplývalo, že pivovar dodával pivo, aby bylo čím zapít premiéry či jiné společenské události.

 

S kým se Hrabalovi setkávali, přátelili? Koho mohl vidět a znát Bohoušek?

 

Samozřejmě se přátelili s divadelníky, dokonce v jejich pivovarském bytě zkoušeli. Jak víme z Postřižin, členové správní rady si od nich udržovali odstup, aby si s panem správcem nezadali. Jinak ovšem s lidmi z městečka se až na výjimky moc nestýkali, Zálabí si žilo svým vlastním životem. Ale malý Bohoušek se chodil rád toulat městečkem, takže jeho znal úplně každý. Znali samozřejmě i pana správce a paní Marju, protože ona se například nerozpakovala, ač byla milostpaní, převléknout se za babku a s kozou jít v průvodu při setkání rodáků.

 

Hovoříte o událostech roku 1935, kdy se v Nymburce konal sjezd nymburských rodáků a „paní Marja“ se zúčastnila, jako babka s kozou, v slavnostním průvodu městem. Ale – pokud dovolíte – zpět k předcházející otázce: mohli bychom říct, kdo byli konkrétně ti noví nymburští známí a přátelé Hrabalových? Jedno příjmení pamatuji – doktor Brzorád, jenž se v Postřižinách jmenuje Gruntorád.

 

Doktor Antonín Brzorád byl předsedou správní rady, ale především dobrosrdečným, obětavým a oblíbeným lékařem. Ale k blízkým přátelům Hrabalových nepatřil.

 

A další známí a přátelé?

 

Co vím, k blízkým přátelům patřila rodina lékárníka Josefa Šafránka, nadšení divadelníci Růžena a Honza Ráchlíkovi, režisér Jan Minář, Mariin častý divadelní partner učitel Karel Vaníček, František Macháček, otec pozdějšího herce a režiséra Národního divadla Miroslava Macháčka.

 

Jak vypadal obyčejný život v pivovaru? Bohumil Hrabal o tom několikrát psal – nejobšírněji v Postřižinách. Ale je to realita umělecky, literárně přetvořená.

 

Bogana ten obyčejný každodenní život v pivovaru neobyčejně přitahoval. Rád sledoval pracující bednáře či slaďáky, a navíc oni z toho měli legraci, když mu dávali z tupláků napít a syn pana správce se opil. Ta fascinace životem a prací lidí mu zůstala do konce života. Někdy v žertu říkal: „Na práci se vydržím dlouhé hodiny koukat!“

 

V září 1920 Bohoušek začíná navštěvovat chlapeckou obecnou školu. Po letech vzpomíná na každodenní úzkost (Obrazy, ze kterých žiji): „…ta poděšenost ze školy mne provázela pořád, vždycky ve škole, i když tam svítilo slunce, pořád jako by bylo přítmí až tma“.

 

K tomuto jeho pocitu určitě přispělo, že obecná škola byla v neutěšených prostorách bývalého dominikánského kláštera. Byl zvyklý, už od tří čtyř let se toulat a jeho roztěkaná povaha mu nedovolovala se soustředit. Byl inteligentní, a tak mu stačilo, co vyslechl od kantorů, odmítal se doma učit. To mu vydrželo až do vysokoškolských studií, kdy teprve objevil kouzlo čtení knih a nabývání vědomostí.

 

V roce 1924 do Nymburka přijíždí strýc Pepin, tedy Josef Hrabal, starší bratr Františka Hrabala. Svérázná figurka... Říkáme „strýc“, zatímco to byl strýc nevlastní – mezi Bohumilem a Josefem není žádné příbuzenství. Josef Hrabal se narodil 23. srpna 1882 v Konici jako první ze čtyř dětí, z nichž nejmladší byl František (nar. 1889), budoucí Bohumilův otčím. Během první světové války sloužil Josef Hrabal v armádě Rakouska-Uherska, po válce se snažil živit ševcovinou – obávám se, že nepříliš úspěšně. K bratru Francinovi do Nymburka přijel prý jen na dva týdny...

 

Byl jsem pátrat v Konici, odkud oba bratři pocházeli. Ta rodina tam neměla nejlepší pověst, hlavně díky jejich matce Pepině, která byla hašteřivá. Pepin měl kromě jména tak trochu i povahu po ní. Vyučil se obuvníkem, ale v té době tam byl, jak řekl místní pamětník, švec v každém třetím baráku. A tak se živil, jak se dalo. Francin se vyučil sladovníkem a pravděpodobně ještě někde studoval, ale není známo co a kde. Jeho štěstím bylo, že odešel velmi brzy z domova. No a pak přijel Pepin za ním do Nymburka na dva týdny a už tu zůstal do konce života (nepočítáme li posledních pár měsíců v domově důchodců).

 


 

Podobal se Josef Hrabal literárnímu hrdinovi strýci Pepinovi?

 

Josef Hrabal byl zvláštní člověk, ale pan Hrabal si ho literárně „vyšperkoval“. A následně i Jiří Menzel a Jaromír Hanzlík ve filmu ještě víc.

 

Jaký ve skutečností byl?

 

V mládí musel být fanfarón. Nejvíc je to vidět na jeho fotografii ve vypůjčené kadetské uniformě či na podobence s nakrouceným knírem. Ale já ho pamatuji už jako starého pána. Chodil po městě, zastavoval lidi, vybíral si záměrně takové, které neznal a předpokládal, že ani oni neznají jeho, a vždy jim cosi velmi naléhavě povídal. Většinou samé nesmysly, ale než přišli na to, že je tak trochu cvok, se on náramně bavil z jejich rozpaků.

 

Vídával jste ho v mládí, že? V Světlezelených chvilkách s Hrabalem jste popsal jednu scénu z roku 1962...

 

Nás kluky náramně přitahoval, protože se choval jinak než normální lidi. A vždycky se okolo něho něco zvláštního dělo.

 Ona příhoda se udála ve všední den odpoledne, kdy nymburské náměstí pulzovalo životem. Na rohu domu v Mostecké ulici, jemuž se říkalo „u Nováků“, v němž byla prodejna potravin, stál Josef Hrabal a upřeně se se zakloněnou hlavou díval přes ulici na střechu protějšího domu, v němž bývala Havrdova hospoda. Občas si zaclonil oči rukou, ukázal nataženým ukazovákem... Pochopitelně, mně to zaujalo. Navíc: on byl potichu! Nekřičel, ani nemluvil! To bylo nanejvýš podezřelé, protože jinak mluvil stále. Šel jsem se podívat, co to tam sleduje, ale když jsem zjistil, že na střeše nic zajímavého není, přešel jsem ulici, sedl si na obrubník a sledoval, co se bude dít.

Chvilku stál Pepin na rohu sám, pak se o dva metry dál zastavil jakýsi starší člověk se zájmem, cože to tam ten strejc vidí. Přidal se další... čtvrtý... pátý... každý se ale ostýchal zeptat, o co tu vlastně běží. Jeden z nich dokonce „cosi“ na té střeše uviděl. „Vidíte to, tam, mezi těma dvěma komíny!“ Neupřesnil to, což samozřejmě podnítilo zájem ostatních.

Po chvilce se jeden ze zírajících lidí ozval: „A, pane Josefe, co tam vlastně je?“

Pepin Hrabal se rozhlédl, rozpřáhl ruce a vykřikl „Ty lidi sou blázni!“ a odklátil se k restauraci Na Záložně.

 

Možná jste slyšel od starších Nymburáků nějaké příběhy spojené s postavou Josefa Hrabala...

 

Vyprávěl mi jeden starý zaměstnanec pivovaru, že jednou dostali prémie a na šalandě slavili. A došly jim cigarety. Pepin se nabídl, že pro ně skočí. Jeden z kolegů mu nabídl, aby si půjčil jeho kolo: „…je opřené před sladovnou“. Čas ubíhal a Pepin se nevracel. Tak to sezení rozpustili. Před bránou pivovaru se ohlédli do ulice a v dálce uviděli Pepina, jak, opřen o řidítka, kráčí rozvážně k pivovaru. Když se dokolébal, pustili se do něj, kde byl tak dlouho, když mohl retka koupit v hospodě Na Žofíně, což je pár kroků. „Ále, mě napadlo, že pro ně zajdu do hospody na hlaváku (hlavní nádraží – přes celé město), poněvadž jsem už dlouho neviděl kelnerku Hanku,“ pravil spokojeně. „A proč nejedeš na kole, to bys už byl dvakrát zpátky!“ křičí na něj majitel kola. Pepin na to s klidem: „A kdo ti řek, že umim jezdit na kole?“

 

Vyptávám se na to všechno, protože mám podezření, že Hrabalovská mýtologizace je tady větší, než bychom mohli předpokládat. Psal jste například o Dvaasedmdesátce Františka Langera, kterou nymburští ochotníci hráli v roce 1938. Režisér obsadil Pepina do epizodní role spoutaného nemluvícího vězně, ale on hlasitě promluvil – pokazil celou premiéru. Jeho chování vždy bylo velmi „specifické“ a „extravagantní“, že? Omlouvám se za tu otázku: nebyl Josef Hrabal osobou s nějakým psychickým defektem, dospělým s dětskou mentalitou? Anebo pravdu má Radko Pytlík, když o něm píše: „Za jeho prostotou se skrývala nebývalá chytrost a inteligence“?

 

Bezesporu chytrý a inteligentní byl. To jeho zvláštní chování bylo vždy pečlivě promyšlené. A Bohumil Hrabal na jedné besedě řekl, že všechny ty komické situace popsané v Postřižinách, kde byl Pepin hlavní postavou, se skutečně staly. Je to přesně tak, jak prohlásil, že Pepin byl něco jako Laurel a Hardy dohromady.

 

Z těch raných let v Nymburce si Bohumil Hrabal zapamatoval m.j. cesty s otcem na motocyklu BMW. Účetní (nebo správce) pivovaru objížděl hospody v okolí Nymburka. Kam, jak daleko zajížděli?

 

To přesně nevím, ale je fakt, že nymburský pivovar pivo dodával do hospod i v několika sousedních okresech.

 

Pivovarní archiv z tamté doby se dodnes zachoval? Viděl jste ho?

 

Archiv pivovaru se údajně dochoval jen částečně, ale neviděl jsem ho.

 

Hrabalovi patřili k nejlepším rodinám ve městě. Bohoušek, i když by nechtěl, byl ve stálém kontaktu s kulturou. S divadlem, s hudbou, s knihami. Ve škole se učil špatně, ale jeho opravdová edukace se odehrávala mimo školy, mezi lidmi. Co četl, co poslouchal, na co se díval?

 

V dětství četl nerad a málo. To se zlomilo za jeho vysokoškolských studií. Pak četl náruživě a všechno, spoustu knih i v němčině či francouzštině. V mládí hrál na trubku. Miloval vážnou hudbu. Pamatuji, že jsem k němu jednou v Kersku přišel, měl na lavičce před chatou puštěný tranzistorák a poslouchal jakousi symfonii.

 

Předpokládám, že Mahlerovu...

 

Tak to skutečně nevím.

Rázným pohybem ruky mě zadržel, vstoupit vrátky jsem mohl, až když hudba dohrála.

Ačkoliv byl z Nymburka dávno pryč, stále ho zajímalo, co zdejší ochotníci právě hrají, vždy jsem mu musel poreferovat. Ale na inscenace adaptací podle jeho literárních předloh chodit odmítal. Ne že by ho nezajímalo, jak se s tím na divadle vypořádali, ale nechtěl být středem pozornosti.

 


 

Na divadelní dobrodružství budoucího spisovatele se Vás zeptám o něco později. Říkal jste, že v gymnáziu Hrabal hrál na trubku. Víme, že se také učil na klavír. Dokázal hrávat i Chopinova nokturna, Lisztův Liebestraum. Prý sedával za piano v některých nymburských hospodách, třeba v hospodě Pod Mostem. Znal jste tuhle hospodu? Obávám se, že v poválečné době už nefungovala. Možná jste ale o ní něco našel v městských archivech?

 

Na klavír uměl hrát údajně velmi dobře. Ale nikdy jsem neměl příležitost se o tom přesvědčit.

Hospoda Pod Mostem už za mých časů nefungovala, až po roce 1990 tam zřídila paní Llupi albánskou pizzerii, dnes je tam hospoda U Kocoura. Bližší informace o té původní hospodě ale nemám. Snad jen tolik, že to byla spíš putyka, ve srovnání s ní byla sousední hospoda Na Žofíně výrazně lepší.

 

Paní Marie, jež byla divou nymburského divadla, měla ambice, aby její syn také zkusil herectví. Konalo se to za druhé světové války, v roce 1944, Hrabalovi bylo tehdy třicet let.

 

Paní Marja si vždycky přála, aby i Bogan hrál divadlo. Splnilo se jí to za druhé světové války. Když Němci zavřeli vysoké školy a student Hrabal se vrátil do Nymburka, přemluvili ho přátelé, a zřejmě i matka, aby se stal členem Souboru mladých v divadelním spolku Hálek. Kulturního vyžití za války bylo málo a tahle parta mladých lidí pod zástěrkou nacvičování divadla pořádala v divadle i večírky, na jevišti si zatancovali, chodili společně na výlety. Jaroslav Kotouč, pozdější známý režisér a dramaturg, začal nacvičovat divadelní hru Tirsa de Moliny v úpravě Svatopluka Kadlece Milovat není jen mít rád a Bogana obsadil do role Dona Juana. Později Hrabal vzpomínal, že se hrozil toho okamžiku, kdy se otevře opona a plné hlediště se bude dívat jen na něj, na syna nymburské divadelní divy, kterak není schopen vykoktat jediné slovo, natož pak složité dialogy. Premiéra se uskutečnila 18. března 1944 a dopadla relativně dobře. Ale, jak později vzpomínal hálkovský režisér Jan Paulů, jenž byl tehdy přítomen, když se po děkovačce zavřela opona a v sále se rozsvítilo, paní Hrabalová vstala ze svého místa v první řadě, otočila se k lidem a na adresu hereckých schopností svého syna pateticky prohlásila: Raděj jsem tě měla zastudit!

 


 

Pokud už jsme u toho... Válečná doba je pro Hrabala dobou získávání stěžejních životních zkušeností. Od října 1935 studoval na Karlově Univerzitě v Praze. Řízením osudu se v říjnu 1939 ani nezúčastnil tiché demonstrace při pohřbu Jana Opletala, ani – na rozdíl od spousty studentů – nebyl deportovaný do Sachsenhausenu. Vzpomínal na 17. listopad 1939 takto: „A druhý den jsem se vydal na fakultu, vyšel jsem po desáté hodině dopoledne, a když jsem se podíval na schodiště té mé fakulty, co jsem neviděl... Po schodech hnali říšští vojáci studenty, kolbami pušek je bili do zad, z auly a z chodeb vybíhali další zděšení studenti a do přistavených vojenských aut naháněli vojáci ty studenty, a další a další, pak se zvedly sajtky a naskočili do plných dvou vojenských aut vojáci a já jsem stál zděšený, kdybych šel o půl hodinky dřív, tak jsem dopadl taky jako ti mí kamarádi, auta se rozjela a já jsem slyšel, jak zpívají ti mí spolužáci Kde domov můj...“ Takže se Bohumil Hrabal na přelomu podzimu a zimy 1939 vrátil z Prahy do rodného Nymburka. Mohl byste vylíčit, jak vypadal život Nymburáků v době Protektorátu? Kdy v Nymburce začala okupace? Co se tady dělo?

 

Ve středu 15. března po deváté hodině přijely do Nymburka německé jednotky. Velitelství si Němci zřídili v hospodě Pod Mostem. Ke všem důležitým objektům postavili ozbrojené hlídky, českoslovenští vojáci, co byli ve městě, byli demobilizováni. První, co Němci udělali, bylo převzetí strategicky důležité železniční stanice a železničních dílen. Samozřejmě se okupace neobešla bez zatýkání a represí, ale Nymburk, až na dráhu, nebyl nikterak důležitý. A tak Nymburáci žili, jak bych to řekl… v napjatém poklidu.

 

Už na začátku byl zavražděn Němci Karel Beneš, náměstek starosty.

 

Komunista Karel Beneš byl zatčen bezprostředně po okupaci a 21. března byl ubit na kolínském gestapu. V září byli pozatýkáni sokolští funkcionáři, ale po týdnu je propustili. Velké zatýkání začalo až po heydrichiádě, to byl popraven starosta Rudolf Jandák a několik dalších lidí. Celkem za války položilo život na popravištích či v odboji několik desítek místní lidí.

 

V Nymburce pobývaly nějaké jednotky německé armády?

 

V Nymburce byla umístěna nevelká vojenská jednotka a kulometná četa policejního praporu. Německá správa politického okresu Nymburk sídlila v Poděbradech, Oberlandrát v Kolíně.

 

Bohumil Hrabal vzpomíná na událost z období, kdy pracoval v kanceláři notáře Josefa Možuty, tedy mezi prosincem 1939 a srpnem 1940. S kamarádem Jirkou Jeřábkem pili pivo v hotelu Grand, pak v noci šli přes prázdné náměstí, posměšně hovořili vadnou němčinou a byli zadrženi nějakými Němci. Opravdu jen málo scházelo, aby se to končilo gestapem a  koncentrákem. Popsal tu scénu v Listopadovém uragánu.

 

Tato vzpomínka není jinak doložena, takže se můžeme jen dohadovat. Samozřejmě že ve městě byli Němci. V každé fabrice, na dráze, v úřadech byli pověření němečtí úředníci, kteří sledovali a hlídali, co se kde děje.

 

V tom textu Hrabal píše, že „vlastence našeho nymburského okresu“ Němci dopravovali do Kolína, a že v Kolíně ti lidé „mizívali“. Co se dělo v Kolíně za války? Fungoval tam nějaký přechodný tábor?

 

Jak už jsem říkal, v Kolíně sídlil Oberladrát, čili úřad vyššího územního celku. A při něm velitelství gestapa. Všichni zatčení byli v Kolíně vyslýcháni, mnozí zabiti.

 

Před válkou v Nymburce bydlelo několik desítek Židů...

 

Ano, osm desítek nymburských Židů skončilo svůj život v koncentračních táborech. Vrátili se pouze Zdeňka Picková, Karel Glückner a sestry Rehrovy.

 

Myslím, že jednou z nejlepších Hrabalových povídek je povídka Armagedon z knihy Krasosmutnění. Rád bych věděl, jestli některé věci z tohoto textu odpovídají skutečným událostem... Existovala kterákoli z postav popsaných Hrabalem, třeba řezník pan Vašíček nebo obchodník pan Rehr?

 

Nejenom tyto, ale všechny postavy z Krasosmutnění jsou autentické, stejně jako jejich příběhy.

 

Existuji nějaké relace, potkal jste pamětníky těch události? Možná něco vyprávěl a vysvětloval sám Hrabal?

 

Mnohé lidi, kteří se v knihách objevují, jsem ještě osobně znal. Například holiče Bóďu Červinku, ve skutečnosti Červenku, který dělal v divadelním spolku Hálek maskéra (Postřižiny), papírníka Fuchse i s jeho automobilem Lancia, pamětníka starých časů pana Kořínka, s nímž jsme byli kolegové přes historii Nymburka (Harlekýnovy milióny), sestry Rehrovy, které se jediné z rodiny vrátily z koncentráku – až do 70. let provozovaly ten rodinný smradlavý krám s výkupem kůží (Armagedon – Krasosmutnění). Pan František Vašíček skutečně zahynul v koncentráku a měl pamětní desku na sloupku vrat u jatek (Armagedon – Krasosmutnění). Pamatuji na Boleslavské třídě na štítu domu velikými písmeny napsáno Runkas (pumpička od firmy Runkas – Postřižiny). Skutečný byl i čepičář Šisler, který vyrobil Pepinovi námořnickou čepici (dochovala se i s reklamou pana Šislera). Vnuk drogisty Hladíka, co prodával Morol a Tancolín, provozuje rodinnou drogerii dodnes (Znesvěcený rozdělovač – Krasosmutnění).

Paní Zátková-Vondrášková mi ze Švýcarska napsala vzpomínání na řadu lidí kolem Hrabala, např.: “…nočního hlídače pivovaru, pana Vaňátka, jsem znala, i jeho psíčka Trička, bydleli v Dlouhé třídě…“ (Čtvereční centimetr za šedesát korun – Krasosmutnění). Václav Vorlíček, nymburský rodák žijící v České Lípě, vzpomínal následovně: „Stejně reálné jsou v knize (Postřižiny) zmiňované postavy nymburských živnostníků – pana Knížka, majitele galanterie, cukráře Navrátila, jehož krám byl k potěše studentů přímo proti budově reálky, drogisty Mikuláška proti hotelu Slavia a prodejce uhlí a dřeva pana Zálaby v Tyršově ulici. Doktora Gruntoráda, ve skutečnosti Brzoráda – pamatuji se na jednu návštěvu u mé babičky v Purkyňově ulici. Kočár, kterým jezdil za svými pacienty, byl pověstný, a bylo častým jevem, že se kočí rozvaloval na polstrovaném sedadle vzadu a pan doktor osobně kočíroval. Další skutečnou postavou je pan de Giorgi, kominík.“

 

Vyptávám se, protože bych chtěl vědět, kolik je v těch Hrabalových povídkách faktů, kolik pábení a konfabulace, kolik Wahrheit a kolik Dichtung. Chtěl bych se dopátrat, v čem spočívá Hrabalovská mytizace. V roce 1968 vyšla, poprvé v češtině, povídková sbírka Bruna Schulze Skořicové krámy. A právě Bruno Schulz ukázal Hrabalovi novou spisovatelskou cestu – mýtus zrozený z paměti jako zdroj literární tvorby. Hrabal píše Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas a Krasosmutnění pod vlivem Schulze. Po letech řekne: „Chtěl bych bydlet v Drohobyči. Od té doby, co jsem přečetl Skořicové krámy, jsem se tam odstěhoval a bydlím tam dodnes, i když jsem tam nikdy nebyl.  A co? Fikce je někdy dokonalejší a realističtější než sama skutečnost.“ Je možné odloučit fikci a skutečnost v těch „nymburských“ Hrabalových knihách? Je možné vyjmenovat, opravdové události a postavy?

 

Postavy, jak už jsem řekl, byly reálné. U mnohých ale Hrabal pozměnil jména. Ale jestli jsou reálné i události, toho se už zřejmě nedopátráme. Samozřejmě některé příběhy vycházejí z autentické skutečnosti, například ona deportace Židů či příběh Františka Vašíčka v Armagedonu, ale zcela jistě se tu uplatnila autorova fantazie. Svoji roli v tom také hraje fakt, že ty texty psal až po dlouhých letech, takže je téměř jisté, i když Hrabal měl vynikající paměť, že použil jen námět, který literárně rozvedl.

 

Na začátku války byla započata stavba vily Hrabalových na Zálabí, že?

 

František Hrabal koupil parcelu v srpnu 1939, zadal si projekt u místního architekta a stavitele Ladislava Caňkáře, který také vyprojektoval nymburské divadlo, a za jedenáct měsíců – 12. července 1940 proběhla kolaudace. Velký podíl na projektu měla paní Marie, což pak Bohumil Hrabal použil v „satirickém“ pošťouchnutí v Harlekýnových miliónech. Architektonicky jde o hodnotnou pozdně funkcionalistickou stavbu – ukázku středostavovského bydlení konce 30. let 20. století. Je zařazena mezi „slavné vily“ Středočeského kraje.

 


 

Hrabal je tehdy básníkem začátečníkem – právě sestavil druhou básnickou sbírku Obrázky bez rámu. Ve druhé polovině třicátých let publikoval několik básní v nymburských novinách.

 

Oboje v Nymburce vydávané noviny – Občanské listy a Nymburské listy, dávaly prostor místním mladým literátům. V Občanských listech bylo možné publikovat na kulturní stránce nebo v rubrice Studentská hlídka, kterou redigoval pozdější hudební historik a publicista Zdeněk Culka. Nymburské listy měly dokonce několik rubrik – Koutek studentů, Studentský fejeton, Hlídka mladých, Stránka mladých a Literární stránka, které řídili Hrabalovi přátelé – básník Vlastimil Zakouřil, Karel Polman a Antonín Filippi. Ti tři zde publikovali pravidelně, dále pak Jiří Škobis, pozdější divadelní režisér, básník Jiří Kulhánek, prozaik Jiří Vokálek, básník a prozaik František Unger, básník Václav Novák… Všichni se v následujících letech na literárním poli prosadili.

Hrabalovi otiskly 16. října 1937 Občanské listy první báseň Prší. Pak už publikoval, především v Nymburských listech, další svoje básně – Podzim, Jaro, Neděle, Klidná píseň… a eseje – Raffaelova Madona, Národ v umění, Umění v občanském životě, Naše demokracie, Také Nymburk… Sám pro sebe si sestavoval sbírky veršů – Dni a noci a, jak správně říkáte, Obrázky bez rámu.

 


 

Za války se spřátelil s Karlem Maryskem, jenž patří k nejvýznamnějším Nymburákům dvacátého století...

 

S Karlem Maryskem se seznámil krátce po maturitě, ale k osudovému setkání došlo na počátku roku 1940, kdy mu Karel přinesl k přečtení nějakou svoji báseň.

 

„Prostě – píše Marysko v textu Několik slov k úvaze – naše přátelství se počítá až rokem 1940“.

 

Karel se narodil Třebechovicích pod Orebem, jak říkal, omylem – matka tam byla na návštěvě, ale v podstatě byl Nymburákem. U otce, městského kapelníka a učitele hudby, se učil hře na housle, na klavír v městské hudební škole u Oskara Baťka. Vystudoval violoncello na pražské konzervatoři. Nějaký čas učil v Nymburce. Byl za války rovněž členem Studia mladých.  Od roku 1943 hrál v orchestru Národního divadla. S výjimkou dvouletých angažmá v Havaně a norském Stavangeru působil ve Smetanově divadle v Praze. Od studentských let se zajímal o poezii a právě básnická tvorba ho sblížila s Hrabalem. Spolu s ním vyhlásil a propagoval směr neopoetismus.

Byl velice svéráznou osobností, a to jak v osobním životě, tak v hudebním a literárním světě. Měl široký přehled o umění, literatuře a teoretické znalosti básnických směrů. Byl to právě on, kdo první použil slova o „městečku, v němž se zastavil čas“, když Hrabala vylákal z Nymburka do Prahy. Až do své smrti byl vedle Pipsi Hrabalovi nejblíže.

Maryskovo dílo vyšlo souborně až po jeho smrti, dřív jen Poetický zápisník a Zelený altán.

 

Tehdejší Hrabalovou láskou – druhou po Jiřině Sokolové, dceři nymburského dělníka – byla Olinka Micková. Její portrét přilepený ke svému portrétu měl Hrabal stále u sebe. Co o ní víme?

 

O Olince Mickové toho moc nevíme. Z její korespondence vyplývá, že se narodila v Nymburce a znala se s rodinou Hrabalových. Karel Marysko se o ní vyjádřil, že byla nádherná, s dlouhým vlnitým vlasem. Vztah s Boganem byl zřejmě jen krátký, i když intenzivní. Z dopisu, který napsala Boganovi v jednaosmdesátém roce k narozeninám vyplývá, že žila někde na Valech. Pátral jsem a zjistil, že v ulici Malé Valy č.p. 212 žili nějací Michkovi. Opět záhada.

 

Od 10. března 1942 Hrabal je zaměstnaný jako „výpomocný dělník odboru pro udržování dráhy“. Jak vypadaly pracovní povinnosti takového „výpomocného dělníka“?

 

Zaměstnat na dráze se nechal, když mu hrozilo totální nasazení v Říši. O těch počátcích víme jen z jeho Fádní stanice a Chvála povolání a kusého vyprávění. Pracoval v kanceláři vrchní stavby, kde zakládal archiv, dělal ve stanici, co bylo třeba – například natíral plot, pak podbíjel kolejnice, šlapal drezínu traťmistrovi. V pátek 13. března 1943 přechází do stanice v Kostomlatech, kde dělá pochůzkáře, uklízí nástupiště, čistí a maže výhybky, stará se o úschovnu zavazadel a kol, obstarává nákupy pro paní pokladní. Pak absolvoval kurs pro telegrafisty a posléze pro výpravčí a 8. prosince 1944 se stal výpravčím ve stanici Kostomlaty u Nymburka.

 


 

O několik desítek let později jste i Vy pracoval na dráze. Potkával jste nějaké pamětníky válečného období? Hovořili jste o válce, o ostře sledovaných vlacích?

 

Já jsem pracoval v železničních dílnách, nikoliv v dopravním provozu. Ale o Hrabalově působení jsem hovořil s pamětníky. Například pan Vojtěch Kladívko, výpravčí, o něm vyprávěl jako o kolegovi, který byl vždycky ochoten udělat nějakou legrácku či vtípek. Paní Helena Červená z Kostomlat vzpomínala, že se jí líbil ve slušivé uniformě s pláštěnkou, v čepici francouzského typu s dýnkem, když jí prodával jízdenky – dojížděla do Prahy, a vypravoval vlaky. Pátral jsem i v archivech, takže mohu se zárukou říci, že námět Ostře sledovaných vlaků vycházel ze skutečné události – odbojáři z Lysé nad Labem vyhodili u Stratova do povětří muniční vlak. Němci tento incident vyšetřovali, sloužící výpravčí Hrabal měl chvíli u hlavy pistoli, ale konečné stanovisko bylo, že příčinou byla jiskra od lokomotivy.

 

Kdo takové stanovisko formuloval?

 

V originálu protokolu v němčině je doslova napsáno: Ursache: Funkenflug von eigener Zuglok vermutat (Příčina: Předpokládá se od létající jiskry vlastní lokomotivy).

 

V Interview pro Maďarsko a vůbec z Domácí úkolů z pilnosti Hrabal ty události popsal trochu jinak. „Viděl jsem pouze prchající Němce před Rudou armádou, lazaretní vlaky, které mi stály ve stanici, věděl jsem, že partyzáni vyhodili do povětří vlak s municí pár kilometrů za mojí stanicí, byl jsem vyšetřován, ale teprve jsem se sám na sobě dověděl, co to je tragédie války, když projížděly mojí staničkou poslední vlaky s eses, partyzáni rozmontovali před hradlem kolejnice a vojáci, když si spravili trať, vjeli do stanice a vzali mne na lokomotivu, cítil jsem na zádech ústí jejich parabel, stál jsem před velitelem, vlak se mnou odjížděl a já jsem v hrůze viděl, ze stačí jediný pokyn a parabely spustí, a skopnou mne z lokomotivy a já už nebudu“.

Víme přesně, jak to tehdy skutečně bylo nebo máme pouze tu Hrabalovou relaci? Existují nějaké oficiální dokumenty nebo písemné relace bývalých partyzánů? Možná byly dvě zvláštní události? Znáte nějaké podrobnosti?

 

V textu, který citujete, zcela určitě Hrabal sloučil více událostí, které se na trati staly už předtím. Bohužel neexistují žádné bližší informace o předmětné události a nebýt Hrabalova pábení, asi by i toto válečné extempore zcela zapadlo. 

 

Minulý rok byla publikovaná Vaše kniha o lokální železnici. Jak fungovala nymburská železnice za druhé světové války?

 

Železniční uzel s opravnou lokomotiv byl pro Němce strategickým místem. Proto dosadili do každého provozu svého dohlížejícího komisaře. I přes to se železničářům dařilo provoz brzdit a někdy i zcela sabotovat. Zvláště na konci války, kdy s odůvodněním nedostatku náhradních dílů nedělali opravy americkými kotláři prostřílených lokomotiv, brzdili zbrojení lokomotiv, aby nemohly vyjet na trať včas, prořezávali brzdové hadice před vyjetím vlaků, sypali písek do ložisek, aby se zadřely.

 

V prosinci 1943 Hrabal začíná kurz výpravčích v Hradci Králové. Obávám se, že z něj nebyl rozený železničář. V testu, který psal o čtyři měsíce později, propadl...

 

Ono propadnutí je zřejmě Hrabalův humor, stejně jako vyprávění, že při praktické zkoušce poklekl na kapesník a přiložil ucho ke kolejnici, aby se dozvěděl, zda přijíždí vlak. Faktem je, že 8. července 1944 složil v Hradci Králové předepsanou teoretickou dopravní zkoušku a po praktické zkoušce 8. prosince byl jmenován výpravčím. Je pravda, že i v této funkci se neoprostil od svých žertíků – vypravoval například vlaky v uniformě bos a pískáním na prsty, ale za celou dobu svého působení neměl žádný služební problém. A tu práci výpravčího miloval, až do své smrti říkal, že nic ve svém životě nedělal nic s takovou láskou, jako tuhle službu na nádraží.

 

V dubnu 1944 nastupuje ve stanici v Dobrovici u Mladé Boleslavi na praktické zaškolení. Předpokládám, že tuhle stanici dobře znáte...

 

Dobrovice je klidná stanička na trati z Nymburka do Mladé Boleslavi. Byli jsme v prosinci 2004 iniciátory umístění pamětní desky s nápisem „Železniční stanice Dobrovice je místem, kde v roce 1944 absolvoval zácvik na výpravčího český spisovatel Bohumil Hrabal (1914–1997)“ a informačních panelů v čekárně stanice o zdejším Hrabalově působení. Jenže po čase dráhy technologii ve stanici zmodernizovaly, už tu není žádný personál, a dokonce byla uzavřena i čekárna. Pamětní deska byla tedy přemístěna do dobrovického muzea.

 

A pak, po složení teoretické zkoušky v Hradci Králové v červenci 1944, Hrabal přichází do Kostomlat.

 

Do Kostomlat se vlastně vrací, byla to jeho domovská stanice. A působí zde jako výpravčí až do srpna 1945, kdy nastoupil studijní dovolenou, aby mohl dokončit studia na právnické fakultě.

 

Dřív, než se Bohumil Hrabal vrací do Prahy, odehrává se ještě v Nymburce květnové povstání – 2. května z ilegality vystoupil dvacetičlenný Revoluční národní výbor. Povstání vedli železničáři, že? Jaký byl jeho průběh?

 

Nymburské květnové povstání začalo 2. května, poté, co se ve městě roznesla zpráva, že je konec války a německá armáda kapitulovala. Lidé začali strhávat německé nápisy a vyvěšovat československé vlajky. Němci zareagovali rozmístěním ozbrojených hlídek. V železničních dílnách zahájili dělníci stávku, ve městě se sešel dosud ilegální národní výbor. Situace byla velmi napjatá, ale podařilo se dojednat klid zbraní na obou stranách. Byla to ale velmi nebezpečná situace, neboť přímo ve městě bylo v tu dobu asi jeden a půl tisíce německých vojáků – místní posádka posílená několika důstojníky SS, kteří přijeli z Jičína, plný vlak vojáků, který zůstal ve stanici kvůli zablokovaným kolejím na Prahu, zranění ve špitálu v gymnáziu, oddíly Hitlerjungen, a nedaleko pět tisíc mužů a tanková divize v Milovicích a Immelmannova letka na letišti Boží Dar. Zatím se ale shromáždily oddíly „prvního sledu“, které obstarávaly zbraně a povstalci postupně ovládli dráhu, dílny, poštu a důležité objekty. Na dráze byly ukořistěny vagóny se zbraněmi a potravinami. Bylo odstraněno podminování mostu. Osmého května opustila německá posádka město a povstalci začali zastavovat projíždějící auta a Němce odzbrojovat a zatýkat. Do povstalecké Prahy byl vypraven vlak – sedm vagonů potravin a vagon zdravotnického materiálu. Ve středu 9. května ráno byl Nymburk zcela v rukách českých lidí.

 

Jsem hodně zvědav, jestli cokoliv víme o Hrabalovi v těchto dnech. Kde byl? Co mohl vidět, co mohl dělat?

 

Bohužel nevíme, co v květnových dnech dělal, je pravděpodobné, že byl ve službě, neboť železničáři měli pohotovost. Možná v Kostomlatech i spal.

 


 

Pátral jsem po tom v knihách a našel jsem několik vět v próze Květnové idy. Poslouchejte: „Je květen, je měsíc máj, když dávno před lety přijeli i do pivovaru Sověti, tak jako dneska tenkrát kvetly pampelišky a šeříky a odkvétaly střemchy... Přijeli a já je vítal ve stanici Kostomlaty, kde jsem sloužil jako výpravčí, a pak doma v pivovaře... a to bylo slávy a jásotu a garmošek a zpívání a tak...“. Takže měl jste pravdu – v květnu 1945 byl ve službě.

Do Nymburka dorazila z Prahy takzvaná Revoluční garda?

 

O žádné Revoluční gardě z Prahy nevím. Je fakt, že v dílnách existoval oddíl povstalců, jehož příslušníci nosili na rukávech červené pásky. Ti soustřeďovali a hlídali odzbrojené Němce a údajně popravili esesáka, jenž v dílnách dozíral na opravy, a posléze několik Estonců z 20. divize SS. Podle vyprávění pamětníka se k zajatcům chovali krutě. 

 

Kolikátého května do Nymburka vkročili Rusové? Hrabal psal po letech: „Když přijela první Rudá armáda, bylo někdy po půlnoci, byly to jen tanky a děla, když projížděly náměstím, lidé je vítali, jedna holčička, když viděla, jak na lafetách děl spí vojáci se založenýma rukama a zkříženýma nohama a staženýma ušankama do očí, křičela... Spadnou! Přejedou je! A mezi Nechvílovými okny na náměstí v prvním patře se rozletěla okna, rudoarmějci stříleli světlice a rachejtle z pistolí, jedna ta hořící prskavka vletěla do toho otevřeného okna, na náměstí hlouček lidí zpíval Poslední bitva vzplála... a tam v okně vzplály záclony...“ (Rozhovor sám se sebou). Jak to skutečně bylo se sovětskými vojáky v Nymburce?

 

Rudá armáda přijela do Nymburka až o sedmé hodině ranní 10. května. O zapálených záclonách zápisy v městské kronice nic neříkají. Je tam napsáno: Večer bylo náměstí slavnostně osvětleno, byly vypalovány rakety a rozvěšena vlajkosláva. Veselice na náměstí trvala přes půlnoc.

 

Prý v pivovaru dohasínaly koně krasnoarmějců. Hrabal psal ve Květnových idách: „... zjevil se mi ten konec války, zjevili se mi ti valaši, kteří přicválali až ze Slezska s Rudou armádou a pak leželi na pivovarské zahradě... leželi, chodily k nim děti, počaply před koňmi, ti zvedli šíji a dětské oči se jim dívaly se soucitem do očí...“.

Na nábřeží u pivovaru se skutečně odehrávala československo-sovětská „veliká slavnost“? O takovém společném slavení konce války píše Hrabal v povídce Kmotříček z knihy Krasosmutnění.

 

Slavností bylo uspořádáno několik – v Hálkově divadle, na náměstí, na náplavce na Zálabí. A jak to bylo s kmotříčkem Zeleným, věděl asi jen Hrabal.

 

S válečnou a bezprostředně poválečnou dobou spojená je krátká fascinace Bohumila Hrabala komunismem...

 

Za svých právnických studií absolvoval přednášky Filosofické základy demokratických nauk, které v něm vyvolaly nadšení pro demokracii. Euforie z nabyté svobody a ideje o demokratickém uspořádání v nové republice ho přivedly do řad komunistické strany. Záhy ovšem zjistil, že jeho představy se s praxí ve straně neshodují a tak po necelém roce vystupuje. Moc o tom nemluvil, jen řekl, že stejné důvody, které ho do strany přivedly, ho nutily ji opustit.

 

Je známo, že s Maryskem vyhlásili nový literární směr neopoetismus, jehož původním pramenem byl meziválečný poetismus Vitězslava Nezvala. Nezval byl členem komunistické strany od roku 1924. Po válce komunisté získávají mimořádné postavení – v posledních svobodných volbách, v roce 1946, vyhrávají. Klement Gottwald se stává předsedou vlády, Vitězslav Nezval přednostou Filmového odboru ministerstva informací. Hrabalovy nymburské přátele fascinoval komunismus, už za války, dokonce i před válkou. Našel jsem několik příjmení. První: Jan Eisner. Poblíž vily Hrabalových je domeček s pamětní deskou toho Eisnera, který se narodil v roce 1911 a zemřel v roce 1942. Hrabal říká: „To byl můj vzor“...

 

V ulici Na Bělidlech, nedaleko Hrabalovy vily, na domku s č.p. 462 je skutečně pamětní deska věnovaná zde narozenému Ing. Janu Eisnerovi. Mladý prvorepublikový komunista odjel v roce 1937 do Španělska s posádkou polního lazaretu Jana Amose Komenského. Ve funkci politického komisaře se zúčastnil frontových bojů. Po porážce republikánských vojsk byl zajat, v roce 1941 předán gestapu, převezen do Čech a vězněn na Špilberku v Brně. Popraven byl v koncentračním táboře Osvětim 23. července 1942.

 

Hrabal vzpomínal na přátele a psal „naše Zálabská společnost“ a také „trockistická společnost“. A zmínil se další jména: Vašek Havrda a Jirka Šťastný.

 

Václav Havrda byl synem hostinského Jana Havrdy (hospoda U Havrdů na rohu náměstí a Mostecké ulice), který při vypuknutí květnového povstání vyvěsil do okna rudý prapor a byl Němci zatčen – po vyjednávání propuštěn. Jméno Jiřího Šťastného se objevuje spolu s Janem Rachlíkem ve skupině, která odminovala most přes Labe. Nic bližšího o něm ale nevím.

 

Rád bych věděl, jak to vypadalo v té poválečné době, kdy, jak to čteme v Hrabalově pozdní próze, „předsedou národního výboru byl Venca Havrda a tajemníkem strany Jirka Šťastný a já jsem byl kulturní referent nového okresního výboru“. Cokoliv o tom víme? Existují nějaké dokumenty, archiválie, relace?

 

Jedná se zřejmě o literární fabulaci. Předsedou městského národního výboru byl po válce Karel Kulhánek a po něm Karel Psota. Předsedou okresního národního výboru Viktor Boháč. Stranickým tajemníkem byl Vilém Beneš.

 

Ale Hrabal říká: „okresní výbor“. Jste si jistý, že tohle Hrabalovo vyprávění nemá nic společného se skutečností?

 

Jistý si nejsem, jen nevím, čeho okresní výbor by to mohl být. Ale to už nám Bohoušek nezodpoví.

 

 Druhý díl rozhovoru ČTI TADY.

 Pokračování přiště

Brak komentarzy:

Prześlij komentarz