Rozhovor Przemysława Dakowicze s Janem Řehounkem
(díl druhý)
Díl první ČTI TADY.
Przemysław Dakowicz: V březnu je Hrabal promován doktorem práv, pak nastupuje základní vojenskou službu, že?
Jan Řehounek: Dokončení studií bylo rychlé – v srpnu 1945 nastupuje na fakultu, 30. listopadu skládá státní zkoušku judiciální a 15. února státní zkoušku státovědeckou, a 22. března 1946 je promován doktorem obojího práva. Rovněž vojenská služba trvá krátce – 1. dubna rukuje do Soběslavi, kde absolvuje dělostřelecký kurz, v polovině srpna je převelen do Olomouce, odkud 31. srpna 1946 odchází do civilu.
16. června 1946 rezignuje na členství v Komunistické straně Československa. V září začíná pracovat jako pojišťovací agent. Odteď bydlí v Praze. Jak často bude přijíždět k rodičům do Nymburka?
Pravděpodobně k 1. září 1948 odchází od ČSD a 16. září nastupuje v Živnostenském fondu starobním a invalidním jako dirigent (pojišťovací agent), od září 1947 pracuje u firmy Klofanda jak obchodní cestující. Nějaký čas dojíždí, v Praze občas přespává u přátel. Teprve na počátku roku 1948 odchází z Nymburka definitivně. Nejprve bydlí provizorně na několika místech, např. v domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí. Pracuje v národním podniku Drobné zboží a posléze v národním podniku Obchodní domy. Do Nymburka se ale pravidelně vrací v sobotu odpoledne a v pondělí ráno zase odjíždí do Prahy.
Přijíždí nejen k rodičům. Až do padesátých let bude mít v Nymburce milenku, vdanou ženu, nějakou paní Jarmilu, že?
Již od první poloviny čtyřicátých let udržoval Hrabal vztah s Jarmilou Holečkovou, vdanou ženou, matkou dvou dětí, manželkou jeho kamaráda Ríši Holečka. Byla pro něj nejen láskou, ale i literární inspirací.
Pokud lze brát dílo jako podstatu vědomosti o Hrabalově životě, potkáváme Jarmilu Holečkovou ve Svatbách v domě, tam, kde vypravěčka říká o své první návštěvě Nymburka s budoucím manželem: „Když jsme vycházeli po schůdcích k brance, čísi ruka se prostrčila brlinkami a z chodníku si odemkla klíčem, který trčel zvnitřku a před námi stála obrýlená krásná žena, stála a dívala se na doktora, který zrudnul a sklopil oči, ta silná brýlatá žena zrudla taky, dokonce jí naskákaly ve tvářích skvrny, tak stála a dívala se do země a řekla... Vy se budete ženit?“ (kapitola č. 15).
S tou nymburskou milenkou je spojený příběh nenarozeného dítěte Bohumila Hrabala a báseň Kolekce není. Mathias...
Když Hrabalovi Jarmila Holečková zašifrovaným dopisem oznámila, že si nechala vzít jeho počaté dítě, napsal báseň Kolekce není, Mathias. Vztah byl ukončen v roce 1956, ale že to nebyla uzavřená kapitola, vyjádřil Hrabal pojmenováním hlavní hrdinky své prózy z kladenských hutí Jarmilka.
Víme jistě, že v roce 1950 Hrabal oficiálně uslyšel: Musíte si vybrat jednu z možností. První: huť nebo důl, druhá: věznice. Námitka: trockismus. Kdo konkrétně Hrabalovi navrhl takové alternativy?Máte nějakou domněnku?
Zase jde o fabulaci. On o tom, jak to bylo doopravdy, nikdy nemluvil. Ale mě to vyprávěla jeho bývalá kolegyně z Obchodních domů, kde tehdy pracoval. V srpnu 1949 vyhlásili komunisté akci „70 tisíc do výroby“. Každý podnik či úřad byl povinen vyčlenit ze svých úředníků podle daného klíče určitý počet lidí, kteří přejdou do dělnických profesí ve vybraných podnicích. V Obchodních domech kdosi z vedení ukázal na Hrabalova kolegu z kanceláře, mladého otce dvou dětí a navíc fyzicky nezpůsobilého pro těžkou práci. Aby ho Hrabal „zachránil“, přihlásil se za něj na dělnické místo v kladenských hutích dobrovolně sám. Dalším důvodem jistě bylo i to, že ho úřednická práce nebavila.
Pamatujete si možná, jak se ta kolegyně z Obchodních domů jmenovala?
Už je to řada let, ale naskakuje mi jméno Hana Králová. Asi to tak bude, protože jsem si tehdy vzpomněl na svoji spolužačku téhož jména.
V červenci 1947 Marysko napsal v dopisu Hrabalovi: „Zjišťuji, že se Nymburk stal surrealistickým městem […] . Je to tím, že se zde čas zastavil. Zastavil se od dobytí města Švédy a město samo zemřelo definitivně po velikém požáru. Dnes je Nymburk mrtvola, utopenec, který se nadýmá (co do rozlohy) časem, který se zde zastavil a bobtná. Žádné injekce mu již nemohou pomoci“. Měl pravdu? Předpokládám, že myslel především na nějakou provinciální stagnaci – srovnával Nymburk s hlavním městem, s Prahou.
 |
| fot. J. Řehounek |
Jak už jsem řekl, Nymburk ještě na počátku padesátých let žil poklidným životem jako za první republiky. To samozřejmě mladým bouřlivákům, toužícím po změně, hledajícím nové podněty, nemohlo vyhovovat. Navíc politická atmosféra po únoru 1948 přinášela dusno. Na maloměstě, kde si lidé tzv. viděli do talíře, se rozmáhalo udavačství a začaly probíhat i politické procesy. Bezprostředně po převratu – 28. února, byli pozatýkáni StB nymburští rotariáni a byla rozpoutána proti nim pomlouvačná kampaň. Státní bezpečnost ale ještě neměla dost zkušeností, a tak je musela 22. března propustit. Na jaře 1950 pak proběhl monstrproces se skupinou tzv. vlastizrádců kolem Oskara Krauseho – tady už ve zmanipulovaném procesu byli všichni odsouzeni k dlouhým trestům vězení.
Po válce se Nymburk začal měnit. Říkal jste ale, že v padesátých letech bylo ještě Hrabalovým milovaným „půvabným historickým městem“. Doba změn k horšímu nastala na konci 60. let...
To samozřejmě souviselo s tím, že se do vedení města dostali tzv. dělnické kádry, hlupáci a diletanti, a komunisté, kteří si mysleli, že si mohou vše dovolit. Usmysleli si, že Nymburk přebudují na moderní město. Naprosto čítankovým příkladem kulturního vandalismu byla myšlenka zatrubnění hradebních příkopů. Dokonce na začátku padesátých let byly započaty práce, do jednoho úseku malých valů, jak v Nymburce hradebním příkopům říkáme, unikátní části středověké fortifikace, byly položeny betonové trubky a povrch byl zavezen. Naštěstí se ukázalo, že na pokračování došly peníze. Dalším vandalským činem, a Hrabal o něm píše v Harlekýnových miliónech, bylo zrušení a totální barbarská likvidace starého hřbitova, na jehož místě se začal stavět zimní stadion. Podobně došlo v následujících letech ke zbourání památkově chráněných barokních domů s podloubím na náměstí.
O tom dávném a novém Nymburce mluvil Hrabal v Rozhovoru sám se sebou z knihy Domácí úkoly s pilnosti, jež vyšla v roce 1982. Nevím, kdy vznikl tenhle „rozhovor“, kde čteme: „Když tam přijedu, tak mám dojem, že před několika dny tady projela bojující armáda a nechala za sebou rozbité náměstí, ulice. Včera jsem tam byl a dozvěděl jsem se, že ta moje děkanská zahrada, ty staré kvetoucí stromy, jabloně a hrušně, to všechno kvetoucí bude příští rok vyrváno, bude z toho veřejný park. To bolí. Stačily by cestičky pod starými korunami. A pak jsem se šel podívat ke Gregorům, a zděsil jsem se podruhé. Kuželník vyrvaný, přístřešek na dvoře pryč, starý kaštan pokácený. A to je bolestné ještě víc. Tak co dělat?“. Pamatujete na děkanskou zahradu?
Samozřejmě, že se na děkanskou zahradu pamatuji. Přes chatrný dřevěný plot jsme tam s klukama lezli – v časném létě na raná „skleněná“ jablka, na třešně, v druhé polovině prázdnin na výborné hrušky máslovky. Rostla tam stovka starých ovocných stromů a většina ovoce bez užitku spadala. Ale svoje kouzlo ta děkanská zahrada měla – především, jak o tom píše i Hrabal, na jaře, když se oblékla do bílých a narůžovělých květů. Pamatuju i ten kuželník U Gregorů, dlouhou dřevěnou přístavbu ve dvoře. Ale to už se tam nekoulelo, byla to taková místnost, jak se říká „za větrem“, když se sešla nějaká společnost, která nechtěla být rušena.
V tom Rozhovoru sám se sebou Hrabal popisuje také okolí starých hradeb, Jízdeckou ulici, Malé valy – všechny ty „domečky“, „kůlničky a chlívečky“, „maličké zahrádky, prádelničky, altánky“, „visuté terásky“ a „miniaturní zelinářské zahrádky“. Byl jsem tam minulý rok a zjistil jsem, že všechno je téměř jako dřív, snad zmizely jen chlívky...
Bohumil Hrabal říkal, že je to jako scéna z Goldoniho, „jevišťátka neuvěřitelně dojemná“, že člověk v těchto kulisách vypadá, že je obrovský. Za vznikem této části města se musíme vrátit do osmnáctého století. Dokud byly městské hradby funkční, muselo zůstat z obou stran volné místo – kvůli volnému pohybu obránců podél nich zevnitř a možnému sledování pohybu případného nepřítele zvenčí. Postupně, jak se zdokonalovaly palné zbraně, kterým už hradby nedokázal odolávat, přestávaly plnit svoji obrannou funkci a městská rada začala povolovat, aby si k hradbám zevnitř města méně majetní obyvatelé přistavovali domky, nejprve ovšem s podmínkou, že nebude hradbám uškozeno. Začaly vznikat ulice Hradební a Jízdecká. Jenže, znáte to, lidé si z koruny hradby odlupovali cihly, ubourávali, co bylo možno, přistavovali si další místnosti, a protože parcely byly malé, prokutali se hradbou a stavěli i z druhé strany. Nejprve jen dřevěné přístavky, kůlničky, chlívečky, někdo i z vnější strany pokračování svého bydlení. A tak vznikly tyto bizardní obrazy, které Hrabala uchvacovaly a bohudík okouzlují návštěvníky Nymburka dodnes.
Chtěl bych Vás prosit, abyste vylíčil, jak vypadala likvidace starého hřbitova. Viděl jste to na vlastní oči. Byl rok 1969, pracoval jste ještě v železničních dílnách. Probíhala akce „Z“. Vysvětlil byste, především mladším čtenářům, na čem se ta akce zakládala?
Akce Z měla kořeny v budovatelském nadšení lidí těsně po druhé světové válce. Tehdy se lidé s opravdovou radostí vrhli do znovuzrození republiky. Jenže po únoru 1948 to komunistický režim zneužil – vymyslel akce Z (to písmeno znamenalo „zvelebování“, ale lidé říkali „zadarmo“). Byly naoko dobrovolné, ale ve skutečnosti bylo pečlivě sledováno, kdo se zúčastňuje, počítaly se odpracované hodiny, a když se nedařilo sehnat dostatek „dobrovolníků“, byli zkrátka na práce nadirigováni lidé z pracovního procesu.
Byl jste poslán, s třemi spolupracovníky, na „dobrovolnou“ práci při výstavbě zimního stadionu, že?
Byl jsem krátce po vyučení, pracoval jsem jako elektrikář v železničních opravnách. V nadsázce lze říci, že kdo jiný, nežli kvalifikovaní elektromechanici mohou kopat výkopy pro položení přívodního elektrického kabelu pro zimní stadion. A tak nás šéf poslal „za odměnu“ na čerstvý vzduch. Vyfasovali jsme krumpáče a týden kopali metr a půl hlubokou rýhu. Nebylo to nic jednoduchého, protože vedla přímo přes likvidovaný hřbitov, takže jsme kromě hlíny občas kopali i kosti a zbytky rakví.
Svatojiřský hřbitov existoval v Nymburce od 14. století. Vylíčil byste podrobně, co se tehdy, v roce 1969, odehrávalo v blízkosti kostela sv. Jiří?
Hřbitov rozkládající se kolem kostelíka sv. Jiří, na němž se pohřbívalo téměř čtyři sta let, byl zlikvidován v letech 1967 až 1969. Na počátku zničení tohoto pietního místa a rovněž kulturně-historické památky bylo nařízení Městského národního výboru v Nymburce se značkou SMP/63 ze dne 22. února 1963 o zrušení pohřebiště, odvolávající se na nařízení ministerstva zdravotnictví č. 8/1955 Sb. o pohřebnictví, podle něhož hřbitov „nevyhovuje zdravotním a obecným zájmům města“. Pravým důvodem zrušení hřbitova byl ale velkolepý plán postavit zimní stadion.
Ač městská vyhláška slibovala, že hrobová místa budou „pietně přizpůsobena okolnímu terénu a parkově upravena“, nestalo se tak. Nejotřesnější na celé akci bylo vlastní provedení likvidace. Absolutní většina náhrobních kamenů, v mnoha případech vysoké umělecké či alespoň řemeslné hodnoty, byla doslova vyrvána těžkou technikou a odprodána jako kamenosochařský nebo dokonce stavební materiál, kovové mříže odvezeny do šrotu, hroby i s rakvemi zasypány, stromy a keře vykáceny, terén zplanýrován buldozery. Při výkopech pro inženýrské sítě budoucího stadionu byly rozbité rakve i s ostatky nakládány na auta a odváženy na skládku.
 |
| z arch. J. Řehounka |
Rakve s ostatky na skládku?!
Přesně tak. To byl jeden z příkladů hovadské zvůle tehdejšího režimu. Nenávratně nechal zničit i pomníky – sochařská díla Josefa Malínského, Josefa Maxe, Bohumila Kafky, Stanislava Suchardy, bratří Amortů, Aloise Folkmanna, arch. Josefa Gočára a dalších umělců.
Hrůza...
V nefunkčním parku, který vznikl před zimním stadionem, zůstal „trčet“ pouze náhrobek Gustava Červinky, profesora brněnské techniky a odborníka na stavby tunelů, a dvě hrobky, které se snad nyní dočkají opravy. Bylo zachráněno a na zahrádce Starého děkanství soustředěno pouze několik cenných náhrobků (náhrobek J. N. Červenky s plastikou truchlícího anděla od Josefa Malínského (1752–1827), plastiky Josefa C. Maxe (1804–1855), náhrobek Med. Dr. Jana Dlabače, náhrobek Dr. Mikoláše Miksche), později poničených vandaly a nedávno pracně restaurovaných.
Likvidace této nekropole to byl akt jakéhosi absurdního barbarství. Popsal jste v jedné ze svých knížek takovou událost: dva šoféři náklaďáků kopou lebkou vybagrovanou z některého z otevřených hrobů.
Pro mne to tehdy byl velmi frustrující zážitek. Dva chlapi si kopou lebkou jako fotbalovým míčem! Vždyť to kdysi byla hlava konkrétního člověka! Třeba to byl dávný předek některého z těch chlapů.
Jsem hodně zvědav: mohl Hrabal vidět, v jakékoliv etapě, demolici starého hřbitova? Vždyť se likvidace konala v letech 1967–1969. Spisovatel pořád jezdil do Nymburka – v roce 1966 umřel jeho nevlastní otec, František Hrabal, o rok později umřel strýc Pepin, žila ještě ale maminka, paní Marie...
I když v posledních letech byly jeho návštěvy Nymburka řidší, neboť si v pětašedesátém roce koupil chatu v Kersku, kde trávil většinu volného času, když paní Hrabalová zůstala sama, jezdil za ní do Nymburka celkem pravidelně. Takže likvidaci hřbitova viděl. Vždyť se z tohoto frustrujícího zážitku vypsal v Harlekýnových miliónech. Likvidaci náhrobků přirovnal k trhání zubů, k fyzickému utrpení.
Josef Hrabal – jeden z nejdůležitějších hrdinů Hrabalových knih – strávil poslední měsíce svého života v domově důchodců v Lysé nad Labem. Paní Marie už neměla sílu starat se o švagra.
Pepinův zdravotní stav se postupně zhoršoval. Byl silně nedoslýchavý, zhoršovala se mu motorika, měl závratě, občas i upadl, ale tvrdošíjně odmítal opírat se o hůl. Ve třiaosmdesáti už vůbec nemohl chodit. A jakmile nastálo ulehl, propukla u něho v plné síle stařecká demence. Paní Hrabalová, už jí také bylo dvaasedmdesát, již nestačila na péči o na lůžko upoutaného pacienta, proto požádala Bogana, aby zařídil Pepinovo přijetí do domova důchodců. Bohumil zajíždí někdy v květnu 1966 do Lysé a v domově důchodců domluví přijetí Josefa Hrabala na oddělení pro ležící klienty. Třiadvacátého srpna je Pepin do domova přijat.
V domově důchodců se odehrává děj Harlekýnových miliónů. Ale Hrabal přenesl barokní zámek hraběte Šporka do Nymburka...
To je jeden z důkazů jeho geniální literární představivosti. Aby nebyla paní Marja, „zavřená“ v domově důchodců, spolu s pamětníky starých časů odtržena od města, které tolik milovala, dívá se na něj místo z hloubi vzpomínek shora od šporkovského zámku. Ale ve skutečnosti se na onen Nymburk, kde se zastavil čas, dívá sám Hrabal.
Víme, jak často Hrabal navštěvoval maminku a strýce v těch posledních letech?
Do domova důchodců za Pepinem jezdila především paní Marja. Narozdíl od Harlekýnových miliónů ona ani Francin, ten zemřel už v roce 1966, nebyli klienty domova důchodců. Několikrát ho navštívili i Bogan s Pipsi.
Smrt matky a strýce do určité míry uzavřela nymburskou kapitolu v životě Bohumila Hrabala.
Pepin dlouho v domově důchodců nepobyl, umírá 21. března 1967. A paní Hrabalová 10. února 1970. Po její smrti prodávají Bogan a Slávek zálabskou vilu Okresnímu ústavu národního zdraví. Byla přeměněna na ubytovnu pro sestřičky. Ke skutečnému odstřižení od Nymburka ovšem došlo až v roce 1975. Tehdy se nadšeně zapojil spolu s několika přáteli do příprav oslav 700. let od založení Nymburka. Jenže komunistickým představitelům města nebylo po chuti, že by spisovatel, který je na „černé listině“, byl v oficiálním přípravném výboru oslav, a tak mu vzkázali, aby už nechodil. Nenašli ani tu trochu slušnosti, aby mu to sdělili oficiálně. A tehdy se hrozně naštval a prohlásil, že s Nymburkem skončil.
Naprosto jasným důkazem tohoto jeho rozhodnutí, které pro něj určitě nebylo jednoduché, bylo, že přestěhoval ostatky rodičů a Pepina z nymburského hřbitova do hrobu, který „koupil Elišce k narozeninám“ na hřbitově v Hradištku.
Tu větu: „s Nymburkem jsem skončil“ uslyšel od Hrabala na jeho kerské parcele Václav Kořínek, jenž Vám o tom vypravoval, že?
Václav Kořínek byl přítel Bohumila Hrabala, a měl jsem to štěstí, že, ač byl o dvě generace starší, i můj. Hrabalovi čtenáři vědí, že je to jeden ze tří „pamětníků starých časů“ v Harlekýnových miliónech. Byl to celoživotní železničář – mašinfíra, ale také nadšený amatérský historik Nymburka. Jak už jsem říkal, v roce 1974 přišel s myšlenkou oslav sedmistého výročí založení Nymburka a shromáždil kolem sebe několik lidí, kteří byli schopni takovému výročí něco dát. Chtěl mě angažovat také, ale já v té době stavěl dům, takže jsem na to neměl ani pomyšlení. Mezi těmi, kteří na naléhání Václava Kořínka kývli, byl i Bohumil Hrabal. Sestavili zajímavou dramaturgii, každý s něčím přišel, Hrabal slíbil, že něco napíše. Jenže když už se začátkem roku 1975 schylovalo ke konkrétní přípravě programu, vmísili se do toho soudruzi z městského národního výboru, že je nutné, aby takové výročí dostalo oficiální ráz a ne, aby to tady „někdo“ dělal partyzánským způsobem, a utvořili „přípravný výbor“. Do něj z té původní sestavy zařadili Václava Kořínka, hudebního skladatele – národního umělce Jana Seidela a ředitele muzea Jiřího Nováka. Hrabal, jako „persona non grata“ se jim samozřejmě nelíbil, a tak ho zkrátka vyloučili. Pravděpodobně to navrhl právě Jan Seidel. A řekli Václavu Kořínkovi, aby mu vyřídil, že už nemusí chodit. Mně Václav Kořínek vyprávěl, že když to Boganovi v Kersku řekl, „chytily v něm saze“.
Vůbec to není divné.
Krom toho výše zmíněného, vzal ze stolu svazek papírů, který na drobné kousíčky roztrhal. Takhle Nymburk a všichni čtenáři přišli o další Hrabalovu knihu.
Ale i sám Václav Kořínek dopadl neslavně. Napsal knihu O založení města Nymburka, kterou mu, i když to slíbili, soudruzi nevydali, část textů pak vycházela na pokračování v týdeníku Nymbursko, a druhá kniha Jak bývalo v Nymburce, zůstala v šuplíku, vydání se dočkala až v roce 2012.
S nymburskými soudruhy i se svým někdejším kamarádem Janem Seidelem si však účty vyřídil literárně – napsal čtyři břitké texty pod jednotným názvem Zpráva přednesená v Klubu přátel města Nymburka, pivnice nymburského piva v Kodaňské ulici v Praze. Grafik Oldřich Hamera vzpomínal, že se náramně bavili, když je tehdy přátelům v oné restauraci předčítal.
Tento příběh má své finále, strašné a směšné finále, v roce 1991. V knize Jak šly nymfy do důchodu citujete vzpomínku Jiřího Černého. Mohl byste nějak shrnout tehdejší události?
Společnost přátel starého Nymburka, které jsem členem, navrhla, aby město Hrabalovi udělilo čestné občanství. Stalo se a Jirka Černý spolu s místostarostou Miloslavem Kratochvílem byli vysláni do Kerska, aby s Mistrem dohodli, kdy si přijede oficiální „glejt“ převzít. A Mistr, jak bylo ostatně jeho zvykem, když ho otravovaly návštěvy, je poslal do prdele.
Doslova. Jiří Černý všechno vylíčil. Hrabal měl dnu, bolely jej nohy, přijel psát a chtěl mít klid. Odehrála se krátká scéna, ve které se pánové snažili informovat spisovatele, že mu bylo uděleno čestné občanství. Nakonec se jim to i povedlo. Hrabalova odpověď zněla: „Ale já vo nic nestojím! Seberte se a běžte do prdele!“...
Krásně malovaný diplom mu tedy poslali poštou. Nutno říci, že když se po jeho smrti probírala pozůstalost, měl toto jmenování zařazené mezi čestné doktoráty a další ocenění.
Od „rozvodu“ s Nymburkem v roce 1975 spisovatel ještě několikrát navštívil město svého mládí. Potkával jste ho při rozmanitých příležitostech. V roce 1980 se odehrála v nymburské knihovně beseda...
Těch návštěv bylo pochopitelně víc, i když většina v utajení. Napůl oficiální byla beseda, kterou zmiňujete, 7. května 1980 v knihovně. Bylo nabito a Hrabal vyprávěl v opravdu krásné atmosféře. A pak ještě půl hodiny podepisoval knížky.
V roce 1985 jsme uspořádali besedu v kulturním domě, kde jsem tehdy pracoval, k devadesátinám nymburského pivovaru. Tehdy, když jsme pochybovali, že by vůbec přijel, prohlásil, že kvůli několika blbcům přeci nezanevře na město, které má rád. Ač před besedou říkal, že to vidí tak nanejvýš na hodinu, povídal před plným sálem dvě hodiny, zůstal i na promítání filmu Postřižiny a dokonce s námi, s úzkým kroužkem přátel, zůstal ještě půlhodinku po ukončení – řidič ho vezl do Kerska před půlnocí.
Poté bylo setkání abiturientů nymburské reálky k příležitosti padesátého výročí maturity. Hrabal maturoval v roce 1934.
Hrabalova třída z reálky se poprvé sešla při desátém výročí maturity v roce 1944. Byla to jedna z mála příležitostí ke „kulturnímu“ životu v předposledním roce války, ostatní kultura byla v podstatě paralyzovaná, tak se údajně sešli skoro všichni včetně pozvaných profesorů. Tehdy Hrabal napsal a v nákladu padesáti kusů nechal pro všechny účastníky vytisknout almanach Paměti repetentovy (vzpomínky na studentská léta, profesory a spolužáky). O čtyřicet let později na tyto texty navázal a u příležitosti padesátého výročí maturity napsal pro setkání abiturientů pokračování Vzpomínek repetenta, které se stalo podkladem pro Život bez smokingu.
V roce 1984, měl svou premiéru film Slavnosti sněženek a vznikla konečná verze Svateb v domě, v roce 1985 další díly autobiografické trilogie – Vita nuova a Proluky. Původní text skončil Hrabal již v roce 1982, poté ho přepracovával. Byl v nejvyšší spisovatelské formě, že? Pamatujete, co tehdy vyprávěl?
Před rokem 1985 jsme se v podstatě míjeli, stavěl jsem dům, měl jsem malé děti, zaměstnání v kulturáku velmi náročné na čas. A při již zmíněné besedě vzpomínal téměř po celou besedu na „svůj“ Nymburk, na lidi, které znal. Ke svým literárním postupům a tématům určitě něco poznamenal, ale to už si nepamatuji.
Poznal jste osobně Hrabalovou ženu, paní Elišku? Navštěvovala Nymburk v osmdesátých letech?
S paní Eliškou – Pipsi jsem měl možnost se setkat v Kersku asi třikrát a jen letmo, do našich hovorů se nemísila. Jen se zeptala, jestli něco nechceme, nabídla kávu, a odešla přes parcelu ke švagrové Dáše. Ale i z těchto krátkých setkání jsem poznal, že to byla velmi hodná a sympatická žena. Jestli s Boganem přijížděla do Nymburka, to opravdu nevím, pravděpodobně ano.
V roce 1993 minulo devadesát let od založení gymnázia. V sobotu 18. září Hrabal přijel do Nymburka. Již tehdy byl považován za nejslavnějšího abiturienta nymburské reálky?
Při onom výročí byli nejvýznamnějšími osobnostmi oslav profesor Libor Pátý a Bohumil Hrabal. Dva někdejší „problémoví“ studenti, kteří to dotáhli, jak se říká, vysoko. Mezinárodně uznávaný spisovatel Bohumil Hrabal (* 1914) za svých studií dvakrát propadl, a významný fyzik a vysokoškolský profesor Libor Pátý (* 1929) byl po únoru 1948 vyloučen z posledního ročníku. Tehdy totiž parafrázoval výrok Vlasty Buriana o Hitlerovi a řekl o obrazu Stalina, že by měl být buď pověšen, nebo postaven ke zdi.
Udělal jste tehdy podle mne jednu z nejlepších fotografií starého spisovatele. V popředí je dav, vzadu, na jakémsi dřevěném nábytku sedí Bohumil Hrabal a dívá se na účastníky sjezdu. Vypadá jako samotář – trochu smutný, trochu vyděšený, trochu pomatený...
Ten Váš dojem ze snímku je naprosto přesný. Pan Hrabal původně na ty oslavy vůbec nechtěl přijet. Striktně to odmítal. Nakonec dal na naléhání svých někdejších spolužáků a v podstatě neočekáván přijel. Před začátkem slavnosti pohovořil krátce s přáteli, nechal se párkrát vyfotit, a pak, osamocen v hučícím davu, si unaveně sedl na praktikábl vedle řečnického pultu. Pak byl ředitelem školy Jiřím Khunem vyzván, aby něco řekl. Pronesl pár vět a za znějícího potlesku doslova utekl a sedl si na židli v klenutém vchodu do budovy.
Vzápětí utekl do restaurace Na Tarase u Malých Valů. Skryl se před lidmi. Dokonce jej tam vyhledal jeden ze čtenářů, s knihou k podepsání...
Tím čtenářem byl stavitel a skvělý výtvarník Jiří Vetešník, který, když ho uviděl v hospodě, kde si sedl mezi štamgasty, kteří ho neotravovali intelektuálními řečmi, ani se nechtěli fotit, a ani ho neznali, utíkal domů, měl to blízko, a vrátil se s knihou. Znali se, v roce 1975 mu pan spisovatel dokonce napsal pár slov do pozvánky a přijel na vernisáž jeho výstavy. Položil ji před pana Hrabala a řekl: „Mistře, napište mi tam něco!“ A Mistr vzal tužku a do knihy napsal: „Píšu Ti sem něco – hovno!“ Když Jiří Vetešník zemřel, požádal jsem jeho syna, jestli by tu knihu vyhledal, že bych o ni měl zájem. Bohužel se nenašla. Byla by to úžasná kuriozita.
Jakmile se ale provalilo, kdo že je, urychleně zaplatil a odešel. Směřoval do restaurace U Gregorů. Tam se již sešli abiturienti čtvrté A z let 1969–1973. Když uviděl Jirku Černého, s nímž před chvílí seděl ve vchodu do gymplu, sedl si mezi ně. Velmi ho pobavilo, když mu vyprávěli, že za dob studií byla třída rozdělena na Hrabalovce a Páralovce.
Páralovce?
Spisovatel Vladimír Páral (* 1932) byl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let podobným zjevením jako Hrabal. Mladí lidé jeho romány Profesionální žena, Milenci a vrazi, Katapult a třeba i novelu Mladý muž a bílá velryba doslova hltali.
To „hovno“ na titulní stránce knihy Jiřího Vetešníka bylo také reakcí na situaci u gymnázia. Nějaká žena z davu čtenářů, jimiž byl Bohumil Hrabal obklopený, si jej popletla s Vladimírem Hrabalem, ředitelem reálky za stalinismu. Spisovatel popsal tu událost v depresivní próze Ubili koníčka ubili: „...a že mám dnu, tak jsem seděl pak na židli (...), a stovky chtěly podpisy a já jsem šílel, bolelo mi srdce, ale podpisoval jsem almanachy a svoje knížky, (…) a já seděl obklopen a podpisoval a tiskli mi i ruce účastníci oslav... a najednou z toho množství se vyvrbila dáma v letech, padal jí klobouček, ťafkou si jej upevnila v odbarvených vlasech a začala... Tak vy jste mluvil před chvílí, vy kterej jste byl komunista a teď mluvíte jinak, vy kterej jako ředitel před lety jste mi dal takový vysvědčení abiturientský, že mne nevzali na vysokou školu, a tak vy, bývalej komunista, jste mi zničil život, protože jste mi propouštěcím maturitním vysvědčením nedoporučil, abych studovala... jaká hanba! Styďte se!“. Všiml jste si tehdy té výtržnosti? Anebo je to nějaká další Hrabalovská fabulace?
Ten text z prózy Ubili koníčka ubili jsem samozřejmě četl, ale o události vím i od mého kamaráda Jirky Černého. Jakmile se pan Hrabal „uklidil“ na onu židli před skleněnými dveřmi vchodu školy, Jirka si vedle něho sedl a chvilku spolu hovořili. Na moment jsem byl přítomen i já – fotil jsem je. Pak ovšem došlo k onomu incidentu, kdy ho oslovila ona osoba. Jak Jirka líčil, Hrabal doslova vybuchl, ale na očích mu bylo vidět, že ho to pobavilo: „Dámo! Jak mě můžete spojovat s tím ředitelem? S ním já nemám nic společného!“ Vzápětí se, jak se říká, zdekoval. Ale ta literární zápletka se záměnou jmen někdejšího propadajícího studenta a pozdějšího komunistického ředitele školy je mimořádně vtipná.
Musím ovšem podotknout, že ona dáma řediteli Vladimíru Hrabalovi křivdila. Byl rozporuplnou osobností – jako komunista musel plnit poúnorovou komunistickou linii a plnil ji, ale na druhou stranu se jednalo o dobrého pedagoga, který i proti vůli nadřízených prosazoval způsoby výuky, o nichž byl přesvědčen, že jsou pro studenty prospěšné. Řediteloval od školního roku 1949/1950, ale krátce po zahájení školního roku 1956/1957 byl odvolán a dokonce mu hrozilo trestní stíhání, protože ve škole několik studentů popsalo zdi protikomunistickými hesly.
Pokud se nepletu, od té doby, od roku 1993, jste potkal Bohumila Hrabala ještě dvakrát, že? Poprvé na nádraží Florenc...
Od onoho setkání při oslavách gymnázia jsem ho navštívil ještě třikrát v Kersku. Ta první návštěva, kdy jsem mu přivezl fotky ze setkání, byla spojená s procházkou k Labi, ty další byly jen krátké, zdvořilostní. Ale ta, o níž hovoříte, se odehrála v květnu 1995. Potkal jsem se s ním náhodně na autobusovém nádraží Florenc. Chtěl jsem mu sdělit svoje dojmy z premiéry hry Morytát o strýci Pepinovi v divadle Rokoko. Odbyl mne, že pospíchá na autobus, ale jestli chci, že s ním mohu jet do Kerska, že si cestou popovídáme.
V autobusu jste neřekli ani slovo...
Přesně tak, od chvíle, kdy jsme usedli do autobusu, se pan Hrabal, pohroužen do svých myšlenek, zasmušile díval z okna a až do Kerska neřekl jediné slovo. Když jsme vystoupili, podal mi ruku a řekl: Byla s vámi příjemná cesta.
Naposledy jste ho viděl v září 1996. Přijel jste za panem Hrabalem do Kerska...
Ano. Tehdy jsem pracoval v okresních novinách a usmyslel jsem si, že napíšu článek o vztahu Nymburka k Hrabalovi a Hrabala k Nymburku. Jel jsem za ním do Kerska s „nástřelem“ textu – chtěl jsem, aby si ho přečetl a řekl svůj názor. Jenže on to striktně odmítl s tím, že si můžu psát, co chci. Ale po chvíli rozhovoru řekl, že je zbytečné psát o něm a o tom, co už bylo napsáno. Že bych měl spíše psát o tom mém Nymburce, který už je pro něj cizí, už neexistuje. Nicméně nakonec souhlasil s tím, že mohu pokračovat a až bude ten text hotový, že ho zkoukne.
Na rozloučenou mi srdečně stiskl ruku a doprovodil mne k vrátkům. Netušil jsem, že to je ruky podání poslední.
Toto setkání mělo pro mne mimořádný význam. Pan Hrabal mne povzbudil a utvrdil moje přesvědčení, že chci psát, že to má smysl. Díky němu jsem se stal spisovatelem. I když ve srovnání s jeho osobností mi to označení stále připadá jako nepatřičné.
Poté již byly jen strašnické krematorium a hradištský hřbitov. Co z těch událostí Vám nejvíce utkvělo v paměti?
Nezapomenutelný je obrovský dav, v němž jsme stáli před strašnickým krematoriem, a který s osmdesáti procent zůstal stát venku a vytrval až do úplného konce obřadu. My, Nymburáci, jsme měli štěstí, že jsme se dovnitř vmáčkli a mohli jsme se s naším Bohouškem nablízko rozloučit. A pak, při zpáteční cestě do Nymburka, jsme se zastavili ve smutném Kersku s rozbředlými zbytky sněhu, a postáli jsme chvilku před opuštěnou chatou. Samotný pohřeb, přesně v den jeho nedožitých třiaosmdesátin – 28. března: uložení urny s popelem do hrobu v Hradištku, už nebyl tak nostalgický, spíše to byl happening. Z hradišťské hospody U Němců, kde se sešly asi tři desítky těch nejbližších přátel, se šlo více méně neorganizovaně na hřbitov, kde Dáša Hrabalová uložila urnu, přinesenou Tomášem Mazalem v igelitové tašce, do hrobu. Bez okázalých řečí, slz a věnců.
 |
| fot. J. Řehounek |
V roce 1997 jste publikoval knihu Bohumil Hrabal a jeho městečko, kde se (bohužel) nezastavil čas. O rok později se v Hálkově divadle v Nymburce konalo ustavující shromáždění Klubu čtenářů Bohumila Hrabala.
Základem té knížky byl onen text, který už Bohumil Hrabal nestačil zkouknout. V jeho zastoupení ho přečetl literární historik PhDr. Radko Pytlík, který mi řekl, že mám tu knížku vydat. Pokřtili jsme ji na ustavujícím setkání Klubu čtenářů Bohumila Hrabala, u jehož zrodu jsem spolu s dalšími několika přáteli stál.
Příští rok bude 25. výročí smrti pana spisovatele. Bohumil Hrabal pořád žije v paměti Nymburáků?
Lidská paměť je krátká a události kolem nás pádí neuvěřitelným tempem. Co si nepřipomínáme, snadno zapadne. Proto se snažíme, nejenom já, je nás víc, aby se památka Bohumila Hrabala neustále oživovala. Muzeum se stálou expozicí Bohumila Hrabala je nyní z důvodu rekonstrukce uzavřeno, ale v nové budově se samozřejmě počítá s novou a rozšířenou expozicí, v níž bude vystaveno dokonce i Hrabalovo auto Ford Escort.
I když v porodních bolestech, přeci jen se dostalo jeho jméno do názvu Gymnázium Bohumila Hrabala. Dokonce jeho jméno nese i most přes Labe v Lysé nad Labem–Litoli.
Projížděl jsem po tom mostě loni. Na nymburském nádraží jsem si půjčil kolo a jel z Nymburka podél Labe do Sadské, kde jsem měl nocleh, samozřejmě v hotelu Modrá hvězda. Pak Hradištko, Kersko, Velenka, Semice. A další den přes Sadskou na druhý břeh Labe. Bohužel, neviděl jsem domov důchodců na zámku v Lysé nad Labem, kde Hrabal navštěvoval strýce Pepina. Schylovalo se k dešti a spěchal jsem do Kostomlat.
Určitě jste viděl, že na nádraží v Kostomlatech visí pamětní deska. V muzeu v Dobrovici je malá hrabalovská expozice. Na nymburském náměstí se v turistické sezoně denně vyfotí se spisovatelovou dřevěnou sochou na lavičce desítky lidí, další desítky se zastaví na Zálabí před vilou Hrabalkou a spočine na posezení U Tří Hrabalových koček. V nymburské knihovně funguje Literární kabinet Bohumila Hrabala, který soustřeďuje vše, co se k Hrabalovi vztahuje a poskytuje to všem zájemcům, badatelům, studentům. Vydáváme zpravodaj Nymburský pábitel, občas i nějakou knihu. Pořádáme Hrabalovo Kersko, teď s přestávkou vynucenou Covidem, ale určitě proběhne zas, až to bude epidemiologicky možné. Pro cykloturisty je určena cyklostezka z Nymburka do Kerska. Právě teď chystáme hrabalovský procházkový okruh po Nymburce. U nás rozhodně jméno Bohumila Hrabala nezapadlo a věřím, že zeptáte-li se kteréhokoliv Nymburáka, kdo byl Bohumil Hrabal, bude to vědět.
Děkuji Vám za rozhovor.
Brak komentarzy:
Prześlij komentarz